V Praze byl nyní odstrartován závod, jehož prostřednictvím se hledá následník pro českého prezidenta Václava Havla. I když mnozí Havla na Západě chválí jako archetypálního dramatika, filozofa a disidenta, Havlova politická kariéra od pádu komunismu nesplnila původní očekávání.

Částečně to bylo proto, že původně byl Havel víc znám mimo Československo než v samotné své zemi, i když jeho stoupenci trvají na tom, že byla Havlova popularita ku prospěchu prezidentskému úřadu i celé zemi. Jenže zůstávají nezodpovězené otázky, jaký vůbec vliv mělo disidentské hnutí na pád komunistického režimu v Československu roce 1989, zejména vzhledem k tomu, že nebyli nejvyšší představitelé bývalého režimu stíháni, a vzhledem k tomu, že nereformovaná komunistická strana (KSČM) zaznamenala v loňských volbách dost podstatné úspěchy.

A kromě toho, Havlova nekritická podpora pro všechno západní, řada sporných prezidentských milostí a četné finanční a politické skandály, k nimž za posledních 13 let došlo během složitého přechodu k tržní ekonomice, poškodily jeho kdysi vynikající pověst.

I tyto nedostatky jsou však docela nevýznamné, srovnáme-li je s tím, že Havel systematicky ustupoval a ustupuje sudetoněmeckým zájmům v Bavorsku a v Rakousku. Havel se začal omlouvat za násilný odsun Němců z Československa po roce 1945 už několik týdnů po revoluci a nikdy s těmi omluvami nepřestal.

Avšak Havlův postoj, který je založen na disidentské interpretaci české historie (která, přirozeně, obviňuje ze všeho špatného jen komunisty) vedla k tomu, že se mezi jeho postoji a postoji občanů otevřela propast, zejména během vyjednávání tzv. česko-německé deklarace v roce 1997.

Došlo k jasnému rozporu mezi názory politické elity v České republice (zejména Václava Havla) a mezi názory obyčejných občanů, a to především proto, že sudetoněmecké organizace usilují o reparace a o právo na návrat do ČR - takové cíle většina Čechů ale nepodporuje.

Rozpor mezi Havlovou mezinárodní dobrou pověstí a jeho postavením v České republice se znovu projevil během konference NATO, která se konala v Praze v listopadu 2002, kdy Havla oslavovala celá řada přítomných mezinárodních politiků. Jeho chování však vedlo k obviněním, že Havel proměnil celou akci v sebeoslavný večírek na rozloučenou, dokonce i s velkým rudým srdcem pulzujícím na Pražském hradě, srdcem, které je Havlovou "obchodní" značkou.

Kontroverzní během pražské konference NATO bylo i to, že v důsledku letních rozsáhlých záplav si Česká republika nemohla dovolit nahradit svou stárnoucí flotilu stihaček ze sovětské éry a musela požádat Spojené státy, aby během konference NATO bránily český vzdušný prostor.

Tak vznikla pozoruhodná situace, která měla daleko větší dopad pro suverenitu České republiky než předání malého množství pravomocí české vlády Bruselu, avšak v českých sdělovacích prostředcích se o tom člověk nedočetl a západní média to úplně ignorovala.

Oplátkou za to souhlasila Česká republika jako dosud jediná země v Evropě kromě Velké Británie, že přijme na své území součásti amerického raketového obranného systému. Kromě toho, Polsko se v důsledku intenzivního lobbování vlády amerického prezidenta George Bushe a americké nabídky finančního balíku ve výši 3,8 miliard dolarů rozhodlo nahradit svá letadla z éry Varšavského paktu stárnoucími americkými stihačkami F-16 a odmítnout evropské alternativy; je možné, že se česká vláda rozhodne jít toutéž cestou.

Existuje silné podezření, že primární motivace této polské dohody byla politická; nejnověji toto podezření vyjádřil Charles Edelstenne, generální ředitel francouzské firmy Dassault. "Politický prvek byl prvkem dominujícím, daleko více než kvalita materiálu a cena," konstatoval. Viz v angličtině zde.

To je těžkou ranou konsorciu BAE/Saab, které se snažilo Čechům prodat ultramoderní Jas-39 Gripeny, což bylo úsilí, které podporovala i britská vláda. Je to všechno pozoruhodnou ukázkou toho, jak silná bitva nyní zuří mezi Amerikou a Evropou ve snaze získat na svou stranu středoevropské politiky, anebo, přesněji řečeno, jde o soutěž o to, zda Amerika či Evropa získá vedoucí pozici při lukrativní modernizaci armád těchto zemí.

Na české politické agendě je také nyní evropská otázka. I když Evropská unie nedávno v Kodani schválila rozšíření západoevropského klubu i o Českou republiku, v ČR mohou nastat problémy s referendem o vstupu České republiky do EU. Alespoň teoreticky by se mohlo stát, že by Češi mohli hlasovat proti vstupu do EU.

Takové rozhodnutí by šlo přímo proti dlouhodobé snaze Václava Havla dokončit "návrat České republiky do Evropy" i proti jeho intenzivní podpoře Evropské unie. Avšak bylo by to přímým důsledkem zklamání z toho, jak málo finančních prostředků dosud vydala Evropská unie v bývalém sovětském bloku, důsledkem růstu euroskepse na východ od Rýna a většinou správné interpretace, že Brusel zachází se žadatelskými zeměmi jako s druhořadými členy.

Toto jsou jen některé z obtížných, možná neřešitelných problémů, které Havel zanechá svému následníku, ať už se jím stane kdokoliv.

(...) Vzhledem k legendárnímu nepřátelství mezi Havlem, Klausem a Zemanem, je možné, že dojde k ostré politické bitvě.

Ale ať už nakonec v bitvě o Pražský hrad zvítězí kdokoliv, asi zjistí, že to bylo Pyrrhovo vítězství. Bez Havlovy mezinárodní pověsti a s množstvím problémů na pracovním stole možná jen zjistí, že zdědil pouze symbolickou a v podstatě irelevantní funkci.