Kromě kandidátů parlamentních stran se hovoří i o čtyřiapadesátiletém katolickém duchovním a vysokoškolském učiteli Tomáši Halíkovi. Lobbuje za něj iniciativa Halík na Hrad. Tvoří ji několik lidí, kteří se prý rozhodli prostřednictvím internetu prosazovat Halíka proto, že nejsou s dosavadním děním kolem prezidentských kandidátů spokojeni.

V mediích se v souvislosti se spekulacemi o možných kandidátech na úřad prezidenta objevila i řada dalších jmen, například někdejší ministr zahraničí Jaroslav Šedivý (72), nynější velvyslanec ve Švýcarsku, herec a scénárista Zdeněk Svěrák (66), filozof Erazim Kohák (69), filozof a sociolog Václav Bělohradský (58) či socioložka Jiřina Šiklová (67). Dvě posledně jmenované osobnosti navrhovala například bývalá předsedkyně Unie svobody Hana Marvanová, nezískala pro jejich nominaci ale širší podporu...

Šance na zvolení jednoho z kandidátů předpokládají totiž stranickou disciplinu v příslušné straně a schopnost klubu vyjednávat - nikoliv na základě donucení, ale na základě přesvědčení toho kterého poslance o vhodnosti jednoho z kandidátů strany jiné. Což je větší problém, než jaký většina parlamentních matadorů očekávala. V této sněmovně se takto rozsáhlá podpora hledá velmi těžko.

Do mediálního "předkola" novináři, "intelektuálové" a jiní věrozvěsti navrhli více než desítku různých "osobností", které ovšem nikdo jiný mimo ně nechtěl. Katolický kněz Halík není přijatelný pro nekatolickou, natož nekřesťanskou veřejnost - o ateistech raději nemluvě; akademičtí potentáti nejsou mocni plnit jiné funkce prezidenta nežli reprezentativní (fyzikální vzorce nepatří mezi komunikační dovednosti státníků); zakladatel státu byl rozbíječem toho, ve kterém se nadpoloviční většině všech občanů tehdejší federace žilo dobře a po dvanácti letech při desetiletém maximu mandátu mu většina občanů už přispěje ráda na důchod (ne- li na pohřeb); příznivci Jana Stránského zapoměli na sametový průběh sametové revoluce; z bývalých bývalých už jsou téměř všichni důchodci. Státníci totiž nerostou z hnoje, ale z dějinných pohybů, a na ty byla česká politika posledních dvanácti let skoupá a Václav Havel si svého Beneše nevychoval.

První volba se bude tedy zřejmě odehrávat nikoliv v režii kavárenských intelektuálů, jako mnoho neúspěšných divadelních her předtím, ale v režii pragmaticky uvažujících politiků. Proto politické strany nominovaly s větší či menší mírou drzosti své čelné představitele, kterých se chtějí zbavit a zároveň je tím odměnit. Jen komunisté navrhli po dlouhém přemýšlení kandidáta podle svého vědomí a svědomí. Navrhli totiž do prvního kola bývalého vojenského prokurátora Miroslava Kříženeckého. Ten se stal po revoluci advokátem, pak členem Zastupitelstva města České Budějovice - za ČSSD, a dnes jej veřejnost zná jako obhájce bývalého generálního sekretáře ministerstva zahraničí Karla Srby ...

Komunisté ale čekají. Čekají na jediného kandidáta , který je pro ně reálný - na sociálního demokrata Miloše Zemana. Spolu s nimi čeká i přibližně 30 členů klubu ČSSD i určitá část členů klubu ODS. Tato skupina je schopna zablokovat první kolo voleb, neboť zbývající část ČSSD ani kluby Koalice nebudou volit Václava Klause, dalším kandidátům zase budou chybět do 141 hlasů hlasy jiných stran. Čeká se na Godota. Godot přijde.

Podpořit sociálně demokratického Bureše odmítají jak občanští demokraté, tak i zbylé dvě koaliční strany - unionisté a lidovci. Postoj nejsilnější opoziční strany - ODS - je zcela jasný. Místopředseda strany Miroslav Beneš řekl, že ODS má svého kandidáta Václava Klause. US-DEU svého kandidáta nemá... Komunistického kandidáta podpoří někteří sociální demokraté "natruc" svému vedení, neboť vědí, že stejně nemá šanci.

Matematický model je poměrně jednoduchý, patová situace jistá.

Změnit vše může až druhá volba, do níž s největší pravděpodobností nastoupí Miloš Zeman proti Václavu Klausovi. Komunisté by svého kandidáta stavět nemuseli, kandidáti předchozího kola už budou znát své "šance", dva matematici v čele pelotonu pak "koaliční potenciál" jednotlivých lobbistických skupin. A tak může být volba po prvním "rozstřelovém" kole nesena u jedněch společnou myšlenkou "Všichni proti Klausovi" a u druhých "Nám je to stejně jedno". U ODS pak může dojít k machiavellistickému posunu za cenu nějaké formy "opoziční" smlouvy s prezidentem či jeho příznivci v ČSSD. S touto variantou také zřejmě Miloš Zeman počítal už ve chvíli, kdy souhlasil se svou nominací "pouze pro případ ústavní krize". Tím ji odstartoval.

Sociální demokracie se rozhodla svými kandidáty zaplnit veškerá média v množství větším než malém. Nejdříve tiskem probleskovaly zprávy "jakoby" uniklé z kuloárů ČSSD, které hovořily o desítce nominovaných do vnitrostranického referenda. Pak se jejich počet redukoval a z referenda pro straníky se stalo referendum pro občany. "My se domníváme, že by se měli, anebo mohli zúčastnit samozřejmě občané bez rozdílu stranických sympatií, protože se spolu s námi budou rozhodovat nebo budou vybírat toho, koho ČSSD bude nominovat na prezidenta, to jest na hlavu státu, která reprezentuje všechny občany," nechal se slyšet tiskový mluvčí Lidového domu v rozhovoru pro BBC. Nakonec se trousila jména. Kandidáta místopředsedkyně ČSSD pro mediální politiku Součkové "odstřelil" v deníku Právo Petr Uhl hned poté, co vyslovila jeho jméno. Do dalšího výběru sae tento lékař vůbec nedostal.

Bývalý předseda Miloš Zeman byl jasným favoritem pro "své" příznivce už od svých spanilých jízd volebním autobusem Zemák v roce 1996. "Miloši, když chceš být prezidentem, musíš být nejdříve premiérem a s tím musíš začít už tady a teď. Je zásadní rozdíl mezi politikem a státníkem," dozvěděl se budoucí předseda vlády od jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků v sedm hodin ráno někde mezi hotelem a prvním mítinkem toho dne, když brblal nad osudem nedospalého politika a nutností pořád nosit oblek.

Zeman "primárky" formou referenda vyhrál. Bývalý prognostik si ale dal pro prosté sociální demokraty poněkud nesplnitelnou podmínku, že nastoupí "pouze v případě krize", tedy až do druhého kola volby. Tak sociální demokracie nominovala jako svého kandidáta pro první kolo prezidentské volby náměstka místopředsedy vlády pro legislativu, JUDr. Jaroslava Bureše. Zemanovi to nevadilo, z jednání ústředního výboru odcházel evidentně spokojen.

Protikandidáta se Miloši Zemanovi pokoušeli postavit v sociální demokracii mnozí. Úřadující předseda strany premiér Špidla se pokusil nominovat osobnost dle své politické orientace - osobnost, která by spojovala v této chvíli funkční vládní koalici 101 poslanců US-DEU, ČSSD a KDU-ČSL. Otakar Motejl působil ve vládě Miloše Zemana jednu chvíli jako ministr spravedlnosti a pak byl nominován na úřad ombudsmana, kde také zakotvil. Vladimír Špidla se domníval, že ministr Zemanovy vlády bude i pro Zemanovy příznivce přijatelný. Nebyl. A nebyl přijatelný ani pro čestného předsedu strany Klabana, který naposledy aktivně působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Ten ostře protestoval proti jeho nominaci a médiím předal kompromitující materiály, dokazující formalistní pohled Otakara Motejla na případy rehabilitace obětí procesů v padesátých letech. Jednou z těch obětí byl totiž i jeho otec. Média ještě Motejla donutila k přiznání, že při autonehodě zabil člověka a nebyl za to odsouzen do vězení. Otakara Motejla nakonec ústřední výkonný výbor sociální demokracie do první volby nepostavil a není jisté, zda ho vůbec někdy ještě někam postaví. Není ani jisté, jak dlouho po těchto zjištěních vydrží Otakar Motejl ve funkci dnešní...

K přímé volbě se vyjádřil Otakar Motejl pro Český rozhlas přímo:
"Ono je otázka, jestli ta zdánlivě maximální demokracie přímé volby je skutečně garancí lepší demokracie. My máme tradičně nepřímou volbu od roku 1918 a prozatím výsledky byly spíše uspokojivé než neuspokojivé. Ta otázka souvisí s koncepcí pravomocí prezidenta, s koncepcí do jaké míry je prezident aktivní ve své politice. Ta funkce se tím samozřejmě částečně zpolitizuje, protože ten prezident se stává reprezentantem určitého politického směru, protože v té přímé volbě ve většině zemí může fungovat jeho výsledek jako vítězství určité podpory konkrétních politických sil.

Místopředseda ČSSD a skvělý zákulisní stratég Stanislav Gross vsadil stejně jako komunisté na osvědčené kádry... Vybral si "muže bez tváře" , také bývalého ministra spravedlnosti, JUDr. Jaroslava Bureše. Domníval se, že svéhlavý a nekomunikující tahoun a duchovní otec první verze soudní reformy neobstojí, ale obstát by mohl ten, který alespoň nějakou dohodu napříč politických spektrem i rozhádanou právnickou obcí dosáhl. Komunikační obratnost a beznázorová ochota ke kompromisům je ale dobrou kvalifikací parlamentního lobbisty či ministra úřednické vlády či vyslance, nikoliv však hlavy státu.

Jaroslav Bureš se vyznamenal hned v prvním velkém rozhovoru po oznámení své nominace, když z něj novináři vypáčili vrchol jeho komunikačního mistrovství: přiznání o kariérním důvodu vstupu do předlistopadové KSČ a stejně kariérním opuštění této strany krátce po okamžiku, kdy to definitvně prasklo... Od té doby nikdo vážně neuvažoval, že by obhájce "chartisty" Hegera, ze kterého se nakonec vyklubal komunistický ředitel Orbisu, mohl nějaký vážný volební úspěch v tajných volbách zaznamenat. Přesto ho ústřední výkonný výbor nominoval jako kandidáta vládní strany do prvního kola voleb.

Britské listy Burešovo zvolení za oficiálního kandidáta ČSSD pro první kolo voleb komentovaly sarkasticky, článkem Jak sociální demokraté volili nezvolitelného kandidáta na prezidenta a fotogalerií ČSSD nominovala kandidáty na prezidenta.

Dodnes se mu nepodařilo dohodnout významnější podporu u jiných stran. Všichni ale vědí, že má své staré , ale nablýskané embéčko doopravdy rád...

V Nedělní partii 5. 1. 2003 na téma rozpadu Československa prohlásil:
"Tak já se nechci pouštět do nějakých hlubokomyslných soudů. Jsou jedni, kterým ten akt nepřišel neodvratný, jsou druzí, kteří mají názor opačný. Abych použil příměr s rozvodem manželstvím a to je příměr, který má vyjádřit ocenění. Ten rozhod byl rozumný. Proběhl v klidu, ale to se stává. To v rozvodu manželství se někdy daří, ale ne vždy se daří, aby to majetkové vypořádání bylo dobré, aby proběhlo tak rozumně a klidně, jak proběhlo a zdá se, že vytvořilo velmi dobré podmínky pro to, aby bývalí manželé pochopili, že ten dřívější svazek jim umožňuje žít v budoucnosti možná ještě v lepším prostředí a očekávaný vstup obou republik do Evropské unie je pro to myslím velmi dobrým východiskem."

Sociální demokracie počítala se všemi možnými variantami, a tak postavila i kandidáta tzv. "nulové varianty" - pro případnou volbu "nikoho neohrožujícího" muže, muže, který byl tak slušný, že ho nikdo nezná. Slušným, ale neviditelným (a to i pro členy strany), se stal v odborných kruzích známý a uznávaný sociolog Potůček z okruhu poradců vlády. Z politických kruhů je znám ale asi pouze na ministrstvu práce a sociálních věcí, v ČSSD pak úzkému okruhu odborníků, sdružených v odborných komisích strany. Podle toho také dopadl. V primárním referendu získal nejmenší počet hlasů. Jako prognostik a vedoucí řešitelského týmu studie Vize rozvoje ČR do roku 2015 to ale mohl předvídat.

Občanští demokraté mají na rozdíl od demokratů sociálních jasno, koho by na prezidentském úřadě rádi viděli. Předsedy strany se velmi obtížně zbavili jen několik dnů před prvním kolem prezidentských voleb. Ambice Václava Klause, "doživotně čestného předsedy ODS", jsou velké... Rozhodování grémia ODS i sjezdu strany tak bylo jednoduché. Ivan Langer, známý snahou zaujmout média svou schopností a ochotou k herecké improvizaci, věnoval na sjezdu - trochu předčasně - Václavu Klausovi obrovskou maketu poštovní známky s jeho portrétem. Udivení občanští demokraté jaksi zapomněli i tleskat.

Přesto Václav Klaus je favoritem prvního kola, neboť klub ODS je v Senátu nejsilnějším klubem a ex-předseda má reálnou šanci získat i nejvíce hlasů v sněmovní volbě. Bureše jako kandidáta ČSSD totiž nechce volit ani nemalá část sociálních demokratů a bude jen otázka improvizované "aritmetiky šancí", zda příznivci Zemana z řad poslanců a senátorů ČSSD nedají svůj hlas v anonymní volbě prvního kola právě Václavu Klausovi, aby v kole druhém nastoupil on. Jaroslav Bureš veřejně vyhlásil, že on do druhého kola nepůjde a před sociálními demokraty pak bude zbývat už jen jediný kandidát. Nemilovaný a Špidlou zavrhovaný reprezentant "minulé éry" Zeman. ODS veřejně přísahala, že její poslanci ani senátoři nehodlají vyjednávat o svých hlasech s nikým a budou jednotni. Samozřejmě nikoho toto provolání jednoty nic nestojí, neboť volby jsou anonymní a za plentou nikdo nebude... Schopnost předvídat výsledky hlasování a do poslední chvíle manévrovat mají oba bývalí předsedové stejnou. Získali ji při mnohdy velmi složitých a mnohorozměrných hrách o 101 člennou většinu v Parlamentu. Zvláště Václav Klaus v létech 1996 - 1998 byl školen "osamělým" poslancem Josefem Wagnerem více než dostatečně.

V rozhovoru pro MfD řekl Klaus na adresu Václava Havla i svého pojetí prezidentství:
"Trvám na tom, že bych se pokusil tuto funkci zcivilnit, daleko víc ji přiblížit lidem. Byl jsem na koncertu k desátému výročí Akademie věd v Rudolfinu a měl jsem mimořádně hezký akustický zážitek, protože jsem poprvé za třináct let seděl v normální deváté řadě, nikoliv v postranní lóži pro papaláše, jak byste asi řekli vy. A právě tam jsem si připomněl jeden neskutečný zážitek. Tím byl zahajovací koncert Pražského jara a se mnou seděl v čestné lóži tehdejší rakouský kancléř Franz Vranitzky. Do vedlejší přišel prezident Václav Havel. Neuvěřitelnou dobu jeho putování Rudolfinem zněly fanfáry z Libuše, bylo to neskutečně přetažené a rakouský kancléř mi pošeptal: "To jsem nevěděl, že ještě máte monarchii." Včera jsem si tuhle větu připomněl a řekl jsem si, že by bylo mojí povinností, aby bylo méně prezidentských fanfár."

Na adresu procedury připustil, že může dojít k dohodě o přímé volbě:
" ... Bude-li se opakovat volba, tak mám právo, abych se dalšího kola zúčastnil. Může dojít k politické dohodě u kulatého stolu, že se už další nepřímé volby nebudou konat a že dojde k pokusu o změnu systému volby. To si dovedu představit."

Václava Klause znají občané nejen jako dlouholetého předsedu nejméně oblíbené a přitom nejsilnější vlády ODS, KDU-ČSL a ODA, ale také jako nadšeného sběratele čestných doktorátů, kterých shromáždil do dnešních dnů podle svých webových stránek šestnáct. Mezinárodních cen získal devatenáct. Zlé jazyky říkají, že pokud někdo chtěl, aby Václav Kalus navštívil nějakou univerzitu, jeho poradci naznačovali akademickým hodnostářům, že mu musí nabídnout čestný doktorát... Neodmítl podle dostupných informací ani jeden. Za nejcennější bude určitě považovat čestný doktorát guatemalské University of Francisco Marroquín, z října 1993. Muselo tam být krásně...

Posledním mužem, o kterém politici uvažovali alespoň trochu vážně, byl předseda Senátu , bývalý předseda vlády Petr Pithart. Jeho šance jsou však malé, přes vyjednávací obratnost a dlouhodobě budovanou pozici neutrálního politika. Někteří oponenti mu vyčítají vstřícnost ke "vždy křesťanskému" dialogu se sudetskými Němci a údajně demagogické názory, vyslovené v samizdatovém vydání knihy autora s pseudonymem Podiven (původně spisu "Češi v dějinách nové doby, Pokus o zrcadlo" autorů P. Pitharta, psychiatra a psychoanalytika Petra Příhody a historika Milana Otáhala). Jan Kovanic tuto knihu nazývá "přehled českých dějin z hlediska církve katolické a národa německého."
"Některé pasáže z knihy zní, jako by byly opsány od K.H. Franka a Emanuela Moravce", tvrdí Kovanic a dokládá to citáty z tohoto díla:

V televizi Prima komentoval Petr Pithart rozpad federace slovy:
"Ta otázka bude vždycky sporná. Už také proto, že se politické garnitury po volbách v devadesátém druhém roce nezeptali lidí, jak oni si to představují. Zprvu to oba státy oslabilo, to se projevilo tím, že Slovákům vyvstal problém Maďarů a nám Němců, nejenom sudetským. Nezapomeňme, že Benešovy dekrety takzvané se ocitly na stole až po rozpadu Československa. ... Víte, dvoučlenná federace je logicky vzato nesmysl, tam můžete hlasovat, to je velký problém a s těmi politickými garniturami a zejména na Slovensku by to šlo skutečně těžko. .... My jsme si totiž se Slováky nikdy nic zlého neudělali, my jsme si akorát, to ale není málo, my jsme si mnohokrát nerozuměli. ..."

Na adresu svého prezidentství řekl:
"Prezident není ani milostivý král, ani soudce, ani karatel. Já tím chci říci, že si myslím, že hlavním úkolem prezidenta by bylo pracovat pro povzbuzení našeho sebevědomí národního. Václav Havel nás dobře udal ve světě. Máme dobré jméno. Ale teď jde o to, aby my sami o sobě byli přesvědčeni, že jsme docela dobří a že na to máme. Proto si myslím, že prezident by měl povzbuzovat, chválit, děkovat lidem, kteří něco dokázali. My jsme na tyto ctnosti zapomněli. Proto by měl hodně jezdit po republice, aby to neříkal jenom ve slavnostních projevech, ale aby to říkal vždycky těm, kterým to patří."
... "Lidé očekávají od státu, že se domohou práva a spravedlnosti. Já si myslím, že náš stát je toto lidem velmi dlužen a vůbec si nemyslím, že prezident to může nějakým zázrakem zařídit. On je strážcem těch vůbec nejdůležitějších pravidel. Jedním ze strážců ústavy, ústavnost. Když se porušuje ústava, tak už se pak bude porušovat všechno. A tady je velká role prezidenta republiky. Měl by vždycky stát na straně lidí, kteří hledají spravedlnost. Měl by mimo jiné stát na straně těch, kteří bojují proti korupci. Já s tím mám své vlastní zkušenosti. Vím, jak je to obtížné.
... Já jsem tři a půl roku byl namočen v tom případu ředitele Agrobanky. Řeknu vám, že to vůbec nebylo snadné. Jednu dobu se objevily titulky v novinách, že ten muž, kterého už ani nebudu jmenovat, bude mě žalovat. To mohlo vypadat tak, že nakonec si půjdu sednout já.
... Taky člověk leccos prohraje v tomto boji. Moje vláda byla proti té privatizaci českou cestou, která musela znamenat, že se nebudou privatizovat banky a že budou banky poskytovat úvěry dobrodruhům. Jejich jména všichni známe. My jsme ten boj tenkrát prohráli, protože prostě populární bylo... "

V ČT2 , v pořadu Volte prezidenta koncem minulého roku prohlásil:
"To by bylo smutné, kdyby mezi kladečem věnců a tím, kdo zasahuje do sporů, kdyby mezi tím nic nebylo. Já si myslím, že prezident je součást výkonné moci, že by se měl častěji třeba účastnit schůzí vlády, měl by tam mít své priority, které by si hájil, u jejichž projednávání by byl, totéž platí o obou komorách. Já bych ten úřad trochu přestěhoval ze světa domů, myslím, že už si to můžeme dovolit.
... já předpokládám, že bude druhá volba, možná i třetí.
...Ze zásadních důvodů nejsem bookmaker. Dost na tom, že člověk kandiduje, ještě by měl tipovat..."

Přes odpor prezidentského kandidáta Koalice Petra Pitharta k akutní změně ústavy po jednom či dvou neúspěšných kolech prezidentských voleb a urychleném přijetí přímé volby (prohlásil, že to by nebyla ústava, ale hadr na podlahu), ho Koalice podtrhla. Hana Marvanová připravila návrh zákona o přímé volbě spolu s se senátorem Šimonovským a Kolářem.

Co se stane, když nebude zvolen? "Budu normálně žít. Vůbec se toho nebojím. Jako jeden z mála politiků mám zkušenost s prohrou ve volbách za sebou. To mi dává pocit jistoty. Vím, že mohu žít stejně dobře úplně dole jako úplně nahoře. Nebudu z těch, kteří se drží funkce z hrůzy, co bude potom."

"... Má to být člověk osobnostně vyrovnaný, nesmí trpět mindráky, nemá být ješitný, sebestředný. A musí umět víc naslouchat. Víc než mluvit. To je schopnost, která tady vymizela. Měl by se zajímat o názory protivníků. To jsou předpoklady pro roli, kterou bychom měli od prezidenta očekávat. Myslím, že tyto schopnosti mám. "

Téměř neexistující strana - ODA - poslala do "boje o trůn" ženu. Senátorka ODA Jaroslava Moserová zřejmě nerozšíří seznam oficiálních kandidátů. Moserová řekla, že o nominaci pro první volbu hlavy státu asi nebude usilovat, otevřenou ale nechává svoji kandidaturu pro případnou opakovanou volbu. Dvaasedmdesátiletá senátorka Moserová byla v letech 1991 až 1993 velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandu.

"... jeden čas jsem patřila do Duchcova, a dnes patřím do Pardubic. Věřím, že lidé mají někam patřit, že mají cítit sounáležitost se svojí zemí a s lidmi, kteří v ní žijí, že mají ctít tradice své země. Věřím však také, že nesmíme zapomínat, že jsou jiná města, jiné země, jiné světadíly, a že nám i ti nejvzdálenější lidé nesmí být lhostejní.
... Zažila jsem válku a okupaci, poznala už jako děvče, co je strach a nenávist, abych pak na prahu dospívání poznala, že nenávist je jed, který vylučuje spokojenost i dobrý život a kterému člověk nesmí podlehnout.
...Mým krédem vždy bylo dělat to, co člověk dělat musí co nejlíp, a nelhat, hlavně ne sobě. Jistě jsem si taky občas něco nalhávala, nejspíš ušlechtilejší pohnutky v tom či onom, ale na přímou otázku jsem odpověděla vědomou lží co pamatuji jen dvakrát, a dodnes na to nemohu zapomenout.
... V dobách temna jsem neprokazovala hrdinství, ale také jsem se nezaprodala.
...V politice se bojím těch, kdo se považují za neomylné. Jsou nebezpeční. "