To je šikovná věc, pochválila mě Marie, kdes to koupil?

Půjčil jsem si to.

Půjčil?

No v práci. Na věčné splátky, chápeš?

Ale nechápala. Musel jsem jí to vysvětlit. Potřásla lehce hlavou a nevěřícně na mne pohlédla: To není možné.

Co není možné?

Že jsem si vzala zloděje.

To mi vyrazilo dech.

Jakýho zloděje, řekl jsem, co to meleš?

Same, odpověděla, já jsem si tě takhle považovala - a rozpřáhla ruce, aby naznačila jak.

Víš ty vůbec, cos udělal? Cos udělal mně, ale hlavně sobě?

Ušetřil jsem pět dolarů, navrhl jsem.

Copak to nechápeš! vykřikla. Copak nechápeš, že ten nejlepší mužskej na světě, opravdovej chlap, by tohle nikdy nedokázal? Vzala jsem si tě, protože jsem si myslela, že ty ten chlap seš!

Dostal jsem vztek.

Tohle je život, zavrčel jsem, ne škola. Kradou všichni, úplně všichni! Každý si přivydělává, jak může, a když nemůže, pak to není tím, že by nechtěl, ale protože je neschopnej nebo prostě blbej. V práci kradou dělníci, mistr, kontroloři a nejvíce ti úplně nahoře. Ti dokáží zašantročit i vagón masa. Kdo myslíš, že zásobuje Mudgeerabah misii alkoholem? Náš sklad! Minule prodali překupníkovi sto kartónů piva, které odepsali z dovozu, a ten člověk to odvezl na půl cesty k misii a prodával za deset dolarů tucet. Měla bys vidět tu frontu. Co je proti tomu kbelík s kartáčem za bůra?

Ty nic nechápeš, mávla rukou, jde o tebe!

Kdo nekrade, okrádá svou rodinu, chtěl jsem ji odbýt, ale náhle ten starý vtip zněl prázdně. Cítil jsem, že za jejími protesty je něco jiného, ale nechtěl jsem se jen tak vzdát. Nazvala mě zlodějem, to bolelo. Zdálo se mi, že se musím nějak očistit, aspoň před ní.

Podívej, život kolem je džungle, v který se každý snaží urvat, co se dá, a nejsou to jen vztahy mezi lidmi, ale i mezi organizacemi. Vztahy legální, na vysoké úrovni. Vezmi třeba pojišťovny. Ty tě pojistí, na co chceš, proti čemu chceš a všechno je prima, dokud jim platíš, ale zkus něco požadovat! Hned ti dokáží, že jsi se přepojistila a chtěla na nich vydělat, na to jsou penále. (...) A to vše legálně za podpory státu. A proč ne? Stát také okrádá. Máme inflaci, tak si politici nedávno odhlasovali zvýšení platů o třináct procent, ale pracující, to je ty a já, dostali jen čtyři a půl procenta. Není tohle zlodějna? Každý myslí jen sám na sebe! Když stát veřejně okrádá své občany, co od nich může očekávat?

Okradl bys Bratrstvo Duhového údolí? zeptala se. Okradl bys Pavla nebo mne?

Neptej se tak hloupě, to bych nedokázal.

Opravdu ne? Tak já ti něco řeknu. Ty ses dal dohromady s Bratrstvem, protože hledáš spravedlivější partu, než je svět okolo. Takových lidí je spousta. Poctivců, kteří hledají opravdové kamarádství a mezitím podvádějí, kde mohou. Jak můžeš obviňovat politiky z něčeho, co sám děláš? Oni jsou jen zrcadlem toho, jací jsme my. Copak nevidíš, že i Duhové údolí je jen odrazem světa? Že i zde žijí stejní lidé jako tam venku? Až se ti tu, třeba náhodou, něco ztratí nebo ti někdo něco ukradne, co budeš pak dělat? Začneš krást?

Ne, to ne, protestoval jsem, ale nebrala mě na vědomí.

Mně teď nejde o společnost, o údolí, mně jde o tebe. Same, cožpak nechápeš, že podvádíš sám sebe? Že na ničem nezáleží, jen na tom, co ze sebe uděláš? Život je džungle vztahů, ale také charakterů a jestli má na konci něco smysl, pak jen to, co jsi s tím charakterem udělal. Žádné jiné bohatství se tu nedá získat. Chápeš teď, co sis udělal?

Najednou mi došlo, že má pravdu. Na ničem jiném opravdu nezáleželo, jen na charakteru. Nenechat nikoho, ani okolnosti, aby si se mnou dělaly, co chtěly. Uvědomil jsem si, že jsem naletěl. Sám sobě.

Byl jsem úplně blbej, zamumlal jsem překvapeně, v pondělí to vrátím.

Pátravě na mě pohlédla.