Čeští obrozenci, dobře seznámení se širším evropským intelektuálním diskursem, se zřejmě obracejí v hrobě. Lidé jako Josef Jungmann, sami dobře znalí němčiny a latiny, si jistě nedovedli představit, že jejich (romantické) úsilí povýšit češtinu na hlavní a pro většinu lidí pak jediný prostředek (intelektuální) komunikace se stane vítaným nástrojem totalitního komunistického režimu k tomu, aby Čechy na půl století neprodyšně izoloval od evropského kulturního a politického vývoje - a že tohoto nástroje budou i nadále - v globalizační době, kdy se paradoxně svět zmenšuje a okna do světa se všude otevírají - s chutí využívat ještě třináct let po pádu komunismu postkomunističtí "politikové" i postkomunistické sdělovací prostředky, takže se zvenku do českého myšlenkového prostředí nedostane skoro nic zajímavého.

Josef Škvorecký paroduje v knížce Příběh inženýra lidských duší, jak chabý a nerozmanitý byl kulturní výběr za komunismu. Tak jako mají dodnes české byty, postavené v sedmdesátých a v osmdesátých letech, úplně stejné zařízení koupelen či kuchyní, všichni kupovali i jednotné knihy, dívali se na jednotné filmy a pořizovali si jednotné gramodesky. Když jednou za pár let vyšla nová deska Hany Hegerové, měli ji doma všichni. Dannymu Smiřickému přiveze v Inženýru lidských duší do Kanady návštěvník z Prahy LP desku se Suchého Kyticí. "Děkuju vám. To je ohromný!" reaguje zdvořile Smiřický a pokračuje: "Nezmínil jsem se, že mám už tři." (str. 66 prvního dílu torontského vydání, 1977)

Tak jako v komunismu zuřila inflace stejných věcí, v postkomunismu dnes zuří inflace stejných slov. Je to stále stejný kolotoč přebírají je mezi sebou navzájem politikové i pisálkové v médiích. Havel párkrát řekne, že je něco "smysluplné", a jsou toho na léta plné noviny. Klaus opakuje anglicismy, že "situace je taková, jaká je" a po něm to recituje celý národ. Kdosi se vytasí s negramatickou hyperkorektností "Je pravdou" a lidem se to zalíbí a začnou to opakovat - vždyť ono to vypadá tak vzdělaně... Pak už se přidají i noviny a i ony začnou napravovat gramatiku - namísto normálního "bychom" začnou psát "by jsme". A ono se to chytá!

Některé jazykové stereotypy mají však hlubší společenský a politický podtext. Zajímavým slovem je u některých komentátorů slovo "pseudohumanismus". Kdysi zuřili na Západě proti komunistickému režimu imperialisté, když požadovali, aby se totalitní režim choval slušně a dodržoval základní civilizační zásady a lidská práva. Nyní zuří podle některých českých a slovenských komentátorů v Evropě namísto někdejších imperialistů "pseudohumanisté"...

Slovo "pseudohumanismus" se ujímá. Co je jeho obsahem, co je cílem jeho kritiky? Všimněme si, že tohoto slova se v západním politickém diskursu neužívá. Aspoň jsem ho tam nenašel. Je to, zdá se, čistě domácí, český a slovenský výmysl.

"Pseudohumanisté" vadí bodrým domácím českým a slovenských komentátorům asi tak, jak normalizačním komentátorům vadil etos Charty 77. "Pseudohumanisté" jsou totiž "blázni", "magoři", kteří se zasazují za lidskou slušnost, civilizované chování a lidská práva.

Proč se ale zrovna v Čechách zvedá odpor proti tomu, aby někdo poukazováním na osudy lidí a na potřebu lidskosti rozvracel "naše pragmatické hodnoty"? Proč takový odpor vůči lidem, kteří poukazují na to, že měřítkem slušné společnosti je to, jak se postará o své nejslabší a nejohroženější členy a jak se snaží řešit těžko řešitelné společenské konflikty tak, aby z toho měli prospěch ti, kteří se nejméně sami umějí bránit?