30. 9. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
29. 9. 2002

Občanská neposlušnost

April Carter
Pojmem se obvykle označuje úmyslné neuposlechnutí z důvodů náboženských, morálních či politických zásad. V striktním smyslu občanská neposlušnost porušuje zákon, který je sám o sobě nespravedlivý, ale pojem se vztahuje i k protestu proti konkrétní politice, jenž vnímá zákon jako její byrokratický produkt, nebo k tlaku ve prospěch politických reforem.

Pojem "občanská neposlušnost" zavedl americký spisovatel Henry David Thoreau, který jej použil jako název svého eseje z roku 1848, v němž vysvětloval, proč po několik let odmítal platit daně státu Massachusets (z tohoto důvodu dokonce strávil jednu noc ve vězení). Rozhodl se k tomu na protest proti politice vlády Spojených státu: proti válce v Mexiku a proti pokračujícímu otroctví na Jihu. Prosazoval a uplatňoval lidskou potřebu postavit se proti nespravedlností, jestliže ji uskutečňuje vláda: samotná účast ve volbách nestačí. Povinnost občanské neposlušnosti samozřejmě kontrastuje s povinností občanské poslušnosti, tedy povinností řídit se zákony, často formulovanou politickými filosofy. Teorii a praxi občanské neposlušnosti vytříbil o století později Gándhí v kontextu rozvíjení filosofie nenásilného boje. Známým příkladem občanské neposlušnosti se stal pochod k moři, který Gándhí vedl v roce 1932, aby se vzepřel zákazu britské koloniální vlády, podle něhož si Indové nesměli sami vyrábět sůl. Gándhí vysvětloval, že občanská neposlušnost se zakládá na hluboké úctě k zákonu obecně; mělo by se tak vždy nenásilně, veřejně a spolu s ochotou odpykat si za porušení zákona plný trest. Občanská neposlušnost by také měla přijít podle Gándhího na řadu v okamžiku, kdy již selhalo přesvědčování a petice. Gándhí se od Thoreaua liší svým důrazem na striktní nenásilí, obecnou povinnost občanské poslušnosti a potřebu vyzkoušet nejprve všechny formy legálního jednání. Thoreauova pozice byla ve svém tónu více individualistická a více protivládní.

V diskusi o občanské neposlušností poslední doby bylo obvykle přijímáno Gándhího pojetí. John Rawls například definuje občanskou neposlušnost jako "veřejný, nenásilný a uvědomělý politický čin proti zákonu, uskutečněný obvykle se záměrem dosáhnout změny tohoto zákona nebo politiky vlády". Obhájci občanské neposlušnosti se obvykle odvolávají na mravní zákon , který stojí nad zákony jakékoli konkrétní vlády, a na potřebu zabránění křiklavému porušování lidských práv. Oba argumenty najdeme u Thoreaua. Nadto je apel namířen k vyššímu vnitrostátnímu či mezinárodnímu. Když aktivisté hnutí za občanská práva na jihu USA v letech 1955-63 porušovali místní zákony o rasové segregaci, mohli se dovolávat americké ústavy. Demonstranti proti jadernému zbrojení či vietnamské válce někdy prohlašovali, že jednali v souladu s mezinárodním právem. Dalším argumentem ospravedlňujícím občanskou neposlušnost je její nutnost v naléhavých případech ohrožení lidského života, kdy nestačí běžné demokratické a volební procesy. Do této kategorie patří podle Bertranda Russella jaderné zbrojení.

Jednou z ústředních otázek občanské neposlušností (kterou však hnutí, jež se uchylují k občanské neposlušnosti, často neřeší) je, zda je záměrem neposlušnosti přesvědčit, nebo donutit. Jestliže snahou demonstrantů je dramatizovat svůj odpor k určité politice a prokázat sílu přesvědčení odhodláním za svou víru trpět, mohou změnit postoj určité části protivníků nebo sympatizujících občanů. Toto přesvědčovací užití neposlušnosti může urychlit řešení konfliktu dohodou nebo politickou reformou. Na druhé straně, jestli-že občansky neposlušní mají v úmyslu zaplnit vězeni nebo nedat politikům manévrovací prostor, pak jde již o přímý nátlak na vládu či snahu o bezprostřední prosazení určitých cílů. V praxi není rozdíl tak jasný a může prostě záviset na počtu účastníků, ale taktika občanské neposlušnosti může zdůrazňovat bud' přesvědčování, nebo přímý efekt. Například míroví aktivisté, kteří veřejně proniknou na vojenskou základnu a tam se nechají zatknout, zdůrazňují svůj protest proti účelu základny, zatímco ti, kteří se snaží znemožňovat konkrétní operace na základně, usilují o její naprosté znefunkčnění.

Občanská neposlušnost zaujímá střední cestu mezí ústavními formami politického jednání a vzpourou či revolucí. Může být chápána jako extrémní, ale za určitých okolnosti přijatelná forma protestu ve spektru politických metod užívaných v ústavních a demokratických státech. Snadnější je souhlasit s touto formou protestu, jde-li o protest přesvědčovací, přísně nenásilný a veřejný. Občanská neposlušnost ovšem může předcházet hnutí naprostého odporu vůči existujícímu režimu, násilným formám protestu nebo vzpouře. Zatímco je totální odpor všeobecně považován za spravedlivý, je-li namířen proti diktatuře, cizí okupací čí zásadně nespravedlivému režimu, bývá zpravidla odsouzen, obrací-li se proti režimu respektujícímu práva občanů, jehož vláda může být ovlivněna nebo vyměněna působením zdola. V konkrétním případě se ale pravděpodobně zastánci a odpůrci občanské neposlušností neshodnou v tom, jak dalece vláda respektuje práva a svobody, čí jaký je skutečný rozsah demokracie daného režimu.

Občanská neposlušnost se stala běžnější a široce akceptovanou formou protestu na Západě od padesátých let našeho století. Mnozí ovšem stale pochybují, zda je vždy ospravedlnitelné porušení zákona, jestliže jsou k dispozici jiné, legální formy nátlaku a protestu. Vycházejí přitom z obavy, že se tyto nelegální postoje budou rozšiřovat a vzniklé politické klima bude způsobovat pokles úcty k demokratickým postupům. Je to diskuse, která pravděpodobně nedospěje k jednoznačnému závěru.

April Carter vyučuje politiku na Lancasterské univerzitě (GB)

přečetli jsme na serveru Different life

                 
Obsah vydání       30. 9. 2002
30. 9. 2002 Západ Saddáma Husajna vytvořil - teď má morální povinnost ho zničit
30. 9. 2002 ZOO ve Dvoře Králové: Zvířata na odstřel neprodáváme
30. 9. 2002 Englezakis neobchoduje jen s žírným dobytkem Jeremy  Adams
30. 9. 2002 Pražské metro zevnitř
27. 9. 2002 Poezie je zbožná
Rozhovor s básníkem Ivanem Jelínkem
Jan  Čulík
27. 9. 2002 Zemřel básník Ivan Jelínek Jan  Čulík
27. 9. 2002 Dvě, tři vteřiny Ivan  Jelínek
30. 9. 2002 Víkend v českých médiích: nic nového pod sluncem Josef  Trnka
30. 9. 2002 "Šedivý a nudný" John Major měl čtyři roky poměr s extravagantní konzervativní poslankyní
30. 9. 2002 Amerika se svým ultimátem Německu snaží zastrašit ostatní země
29. 9. 2002 Neúspešné strany : Všade zúri zemetrasenie Lubomír  Sedláčik
29. 9. 2002 NATO: Zavřete oči, přicházím Martin  Ondreját
29. 9. 2002 Jak na pohledávky Daniel  Hrbáč
30. 9. 2002 Phare: Neziskovkám "na povodně" téměř třicet milionů
30. 9. 2002 Survival - strategie přežití a nebo zániku? Štěpán  Kotrba
30. 9. 2002 Umíme manipulovat s činností mozku? Mojmír  Babáček
29. 9. 2002 Občanská neposlušnost April  Carter
28. 9. 2002 Španělská II. republika - konec jednoho mýtu Vít  Zvánovec
29. 9. 2002 Jaký dopad mělo rozhodnutí USA nefinancovat českou Svobodnou Evropu Jan  Čulík, Jan  Velinger