27. 9. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Básník Ivan Jelínek ve svém londýnském bytě dne 27. února 1990
27. 9. 2002

Poezie je zbožná
Rozhovor s básníkem Ivanem Jelínkem

"My jsme četli Homéra jako noviny. To každý dovedl. Tak se literatura nutně doplňovala řeckým mýtem."

Ivan Jelínek, autor devatenácti sbírek převážně niterné, mysticko-filozofické poezie (z nichž dvě, Akropolis, 1982, a Hoře věčnosti, 1988 vyšly v mnichovském nakladatelství Daniela Strože Poezie mimo Domov) se 6. června 1990 dožívá v Londýně jednaosmdesáti let.

Tento rozhovor vyšel v tištěné formě v červnu 1990 v exilovém čtvrtletníku Obrys č. 2/1990, ročník 10, str. 6-10. Byl zpracován na základě hodinového pořadu, který v roce 1990 pro Československý rozhlas připravil Jan Čulík.

  • Pane doktore, já bych se vás nejprve rád zeptal na vaše počátky. Vy jste z Brna, viďte?
  • Ne, já jsem v Brně pouze studoval. Narodil jsem se v Kyjově. Protože tatínek byl soudcem, byl překládám z jednoho místa na druhé, vystudoval jsem gymnázium v Brně. Pak jsem tam na Masarykově univerzitě studoval práva. Jeden rok jsem pobýval i ve Štýrském Hradci, abych se naučil německy. Po studiu jsem krátce pracoval jako právník, ale pak jsem rychle přešel do Lidových novin. Od roku 1938 jsem pracoval v Praze v Radiožurnálu, kde jsem měl na starosti programy v krátkovlnné stanici, která vysílala pro zahraničí: česky, slovensky, německy, francouzsky, anglicky a španělsky.

  • Kdy jste začal psát poezii?
  • Poezii jsem začal vlastně skládat jako malé dítě, ještě jsem to ani nepsal. Skutečně potom jsem začal psát jako student, ale to nemělo žádnou zvláštní cenu. Vědomě jsem se do toho pustil tak kolem svých osmnácti - dvaceti let.

  • Měl jste nějaké básnické vzory?
  • Ani bych nemohl říct. Četl jsem samozřejmě kompletně českou poezii, která byla do té doby napsána, Zeyera, Vrchlického, Sládka, ale to myslím na mě nemělo vůbec žádný vliv. Vliv, který byl, byla asi moravská lidová píseň, která je neobyčejně poetická. Velký zájem jsem měl o český poetismus a surrealismus. Moc se mi líbil Nezval a Biebl, ale hlavně Halas, už jeho první sbírka Sépie. S Halasem jsem se seznámil u Kočích, v knihkupectví v Brně. Halasova poezie mi ukázala, že jsou možné jiné cesty, nežli byl poetismus, který mi připadal velice povrchní. Měl sice nádhernou formu, ale bylo to jako takové šumivé šampaňské. Nemělo to v sobě živinu, jaká byla v Halasovi. Na Halasově tvorbě mě poutala taková filozoficko-náboženská zakořeněnost. To v té poezii bylo, přesto, že Halas byl komunista. Navzdory svému přesvědčení Halas totiž vyrůstal v atmosféře křesťanství, které prostupovalo na Moravě úplně všechno.

  • Kdy vám vyšla vaše první knížka?

    Myslím asi roku 1933. Vydal mi ji knihkupec Martínek. Jmenovala se Perletě.

  • A mohl byste ji nějak charakterizovat?

    V jedné básni je tam takový náznak mé budoucí cesty. Zpočátku to bylo ovšem ještě neurčité. Ta knížka také obsahuje rozhlasovou verzi starého indického eposu Nalah a Damajantí. Posvátné indické knihy mě vždycky fascinovaly. Později mě totiž v poezii hlavně zajímal metafyzický rozměr. V mé další knížce, v Nedělní procházce, to však ještě příliš nebylo, protože celkové ovzduší v první republice nebylo příliš příznivé tomu, aby se ta skutečná tvůrčí žíla projevila.

  • Dalo by se nějak celkově charakterizovat vaše první období předválečné tvorby? Je to uzavřená kapitola?
  • Asi je to uzavřená kapitola. Ale ještě to nebylo to hlavní, co jsem potom v poezii, v celé své tvorbě hledal. Bylo to jen takové šátrání na tu nebo onu stranu. Bylo tam například okouzlení jihem, když jsem jako student jezdil do Dalmácie. V Nedělní procházce se projevila radost z určité slovní pohotovosti, kdy jsem si podvědomě začínal uvědomovat, že poezie je především záležitost slova. Dále byl v mé předválečné poezii samozřejmě už přízvuk nadcházející katastrofy, kterou jsem velice ostře cítil tak od roku 1935 - 1936.

  • Ve vaší poezii je spousta odkazů ke klasické mytologii, zejména řecké...
  • Ano, to je pravda. A není to náhoda, protože na gymnáziu jsme naštěstí měli osm roků latiny a pět roků řečtiny. Měl jsem skvělé profesory, kteří byli velice přísní a honili nás jak čokly. Když jsme skončili údobí úloh a zkoušek, tak už se jenom četlo. My jsme četli Homéra jako noviny. To každý dovedl. Tak se literatura nutně doplňovala řeckým mýtem. A řecký mýtus je dokonalé, klasické vyjádření nejdůležitějších zjevů, které jsou v lidském podvědomí. Jung tomu říká archetypy. A protože je to tak skvěle vyjádřeno a protože to bylo tenkrát po Evropě celkově všeobecně známo, tak jsem používal bez nejmenších rozpaků určitých formulací tohoto mýtu v poezii, ale přetvořil jsem si to do mýtů vlastních.

  • Vy jste ovšem před válkou nepsal jenom poezii. Tvořil jste také ještě leccos dalšího, že?
  • Psal jsem přednášky pro brněnský Radiožurnál: první přednáška, kterou jsem tam měl, byla o pocitu tragičnosti v řecké tragédii. Vedle toho jsem psal reportáže pro Lidové noviny a pak jsem pracoval pro brněnské Zemské divadlo. Přeložil jsem pro ně dvě hry Audenovy a Isherwoodovy [to jsou angličtí autoři, pozn. JČ], ale cenzura je zakázala, protože se jí zdály příliš levicové.

  • Z Lidových novin jste odešel kvůli nějakému konfliktu, viďte?
  • Měl jsem konflikt s Bassem, který byl tenkrát šéfredaktorem v Praze. Bass vždycky ve čtvrtek přijížděl do hlavní redakce do Brna. Den před jeho příchodem byl v Brně jeden ohavný mord. Já jsem o této vraždě psal zprávu pro ranní noviny. Zatím přijel Bass, bral mi to ze stroje, četl si to, říkal, to je skvělé, ale teďka tohle musíte ještě napsal pro odpoledník, ale mnohem krvavěji.

    Já jsem vyletěl, říkal jsem, pane šéfredaktore, já jsem velice rád v Lidových novinách, rád pro ně pracuju, ale nemám smysl pro to, aby se z odpoledníku dělal nějaký krvák.

    Bass se rozčílil, začali jsme se hádat a já jsem jim dal okamžitě výpověď. Vstal jsem, vzal jsem si svoje tužky, práskl jsem dveřmi a z Lidovek jsem odešel. Zdánlivě se mi to nevyplatilo, protože jsem byl bez práce.

    Ale on to byl nějaký prst osudu, nebo prst Boží, který mě podivuhodným způsobem vedl na moji cestu, na to, co se mělo stát mojí cestou.

    Asi týden poté, co jsem odešel z Lidových novin, mě požádal doktor Škeřík z Prahy, který vydával velice krásnou edici Symposion, v níž vycházely překlady ze světových literaatur, abych přeložil knihu od Irvinga Stona, Lust for Life, Žízeň po životě.

    Když jsem to dokončil, kniha vyšla, měla velký úspěch a měl jsem z toho slušné peníze. Pak mě přátelé upozornili, že bude v Praze místo v krátkovlnné stanici. Okamžitě jsem o ně zažádal, místo jsem dostal a na začátku mnichovské krize jsem tam pracoval.

    Když to prasklo a došlo k německé invazi, do pražského rozhlasu přišel z hamburského rádia nějaký Marek, který rozhlas převzal a činnost krátkovlnné stanice, která vysílala pro cizinu, zastavil. Den nato Hitler prohlásil v jednom ze svých projevů, že Německo nijak nebude překážet v kulturní nezávislosti českého národa. Mě to hrozně naštvalo - to je ta nevýhoda té slovácké výbušné povahy - šel jsem do Radiožurnálu a žádal jsem o rozhovor s tím Markem. Odvolal jsem se na fuehrerovu řeč a trval jsem na tom, abych mohl pokračovat ve vysílání na krátkovlnné stanici.

    Marek mi řekl, že se bude muset zeptat v Berlíně, ale za týden mi pak dovolil, abych svou práci dělal dál. Nedal mi přitom vůbec žádné instrukce.

    Vysílal jsem kulturní věci, obchodní propagandu pro vývoz a tak. V červnu 1939 si mě pan Marek zavolala a řekl mi, že se jim moje práce líbí. Navrhl mi, že mi pro začátek zvýší asi sedminásobně plat a že budu nadále pracovat nejen pro pražský, ale i berlínský rozhlas. Viděl jsem, že jde do tuhého.

    Odmítnout jsem nemohl, to by znamenalo koncentrační tábor, a tak jsem musel emigrovat. Jel jsem se zájezdem na vinobraní do Jugoslávie. Peníze na zájezd mi dal doktor Škeřík. Takže mě zase zachránila ta knížka.

    Z Jugoslávie jsem chtěl vstoupit do cizinecké legie, ale pak se začaly v jižní Francii organizovat české jednotky. Český národní výbor v Paříži mě poslal do Fécampu, do Normandie, abych tam dělal vysílání pro Československo. Ve Fécampu byla malá komerční stanice, která měla pořady pro Československo na středních vlnách. Stanici potom zastavili: když totiž začali nacisté klást miny do kanálu La Manche, tak se podle toho vysílače začali trigonometricky zaměřovat.

    Pak jsem se dal na vojnu. Zpočátku jsem byl dělostřelcem a pak tady v Anglii pěšákem.

  • V Anglii jste ale také pracoval v rozhlase, že?
  • Když jsem po pádu Francie přišel do Anglie, jeden anglický přítel, pozoruhodný básník a překladatel z různých románských jazyků, Jonathan Griffin, zařídil, že britské ministerstvo národní obrany mě zapůjčilo BBC. Tam jsem měl na starosti programy, ale dostal jsem se do sporu s dr. Benešem, který chtěl vysílat pořady, které se absolutně nehodily pro tehdejší situaci. Proto jsem na to místo rezignoval a vrátil se do armády.

    Beneš chtěl, aby britský rozhlas podněcoval československé obyvatelstvo k sabotážím. Bylo to v té nejobtížnější době, která vedla k heydrichiádě. Já jsem byl absolutně proti tomu. Není mi to líto dodnes. Byl jsem pro objektivní šíření informací, přesné, spravedlivé, nevylhané zprávy z front.

  • Proč jste se pak nechal odvelet na východní frontu?
  • Ze Středního východu už počátkem roku 1944 začaly přicházet zprávy od Čechů a Poláků, kterým se podařilo uprchnout ze Sovětského svazu, že Stalin zvítězil na konferenci v Teheránu a že Československo bude po válce součástí sovětské zájmové sféry.

    Když jsem se to dověděl, požádal jsem velitele naší samostatné československé brigády generála Miroslava, aby mě poslal do Sovětského svazu, aby měli západní českoslovenští vojáci nějaké oči na východní frontě. Na jaře roku 1945 jsem přišel do Košic.

  • Jezdil jste po frontě a působil jste jako novinář...
  • Ano, podařilo se mi přesvědčit šéfredaktora jednoho armádního plátku, aby mi dali řidiče a auto a abych pro ně psal zprávy z fronty.

    Když jsem se pak dostal roku 1945 do Prahy, šel jsem navštívil nejbližší přátele, mezi nimi samozřejmě Františka Halase, který působil na ministerstvu informací. Halas mě požádal, abych začal na ministerstvu také pracovat. Se souhlasem ministra Kopeckého jsem vytvořil oddělení pro kulturní styky s angloamerickou oblastí. Kopecký mě lákal, abych vstoupil do strany, že budu moci mít, co budu chtít. Později však byl na ministerstvo přeložen komunista Hoffmeister, který se stal mým nadřízeným. Posekali jsme se a já se v červenci roku 1947 vrátil do Anglie.

    Byl jsem přesvědčen, že na podzim 1947, na výročí říjnové revoluce, udělají komunisté v Československu puč. Příliš jsem se nezmýlil

  • A co jste dělal po návratu do Anglie?
  • No, to byla velká bída. V BBC žádné místo nebylo, bylo jen občasné zastupování a z toho nebylo možno žít. Jistou dobu jsem pracoval v Readingu v odposlouchávací stanici, ale pak jsem se sebral a ze zoufalství jsem se odstěhoval do Kanady.

    Neměl jsem tam absolutně nic zajištěného. Pracoval jsem jako přístavní dělník a dělal jsem všechny možné věci. Tím jsem živil rodinu. Pak jsem se dostal do Ameriky, externě jsem pracoval pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a asi po roce této nejisté existence mi americká armáda nabídla místo učitele češtiny v Kalifornii na armádní škole. Tam jsem učil češtinu celkem asi čtyři roky. Dost mě to otravovalo, bylo to takové monotonní, tak jsem sehnal trochu peněz a koupil jsem si malou farmu a choval dobytek...

  • Vy jste byl - na básníka - skutečně mužem činu, vojákem...
  • No ovšem, to je část mé povahy. Později, když tato má éra činů přešla, začal jsem se plně věnovat psaní.

  • V Americe jste ale navždy zůstat nechtěl...
  • Ředitel středoevropského oddělení BBC Gregory McDonald mi napsal, že se vyskytlo místo v československém oddělení, abych o ně zažádal. Místo jsem dostal a BBC mě na svůj náklad s rodinou na začátku roku 1957 odvezla do Anglie. Byl jsem pak v BBC až do roku 1969, kdy jsem odešel do důchodu. Dělal jsem tam kulturní programy.

  • Vy jste v té Americe nějak zdravotně trpěl, že ano?
  • Dostal jsem tam záduchu. Bylo to čistě psychosomatické. Začínal jsem mít špatné svědomí, protože jsem se úplně odvrátil od literární tvorby. Když jsem pak v Británii znovu začal psát, záducha okamžitě zmizela. Jednoho dne jsem seděl pod portikem v Britském muzeu a jedl jsem sendvič. Díval jsem se na kamennou dlažbu tam pod schody a najednou se mi zdálo, že ta kamenná dlažba vybuchla a že to kamení vyletělo do výšky a že vytryskla nějaká voda. Ovšem zároveň jsem věděl, že to není pravda, že tam to kamení je. Když to přešlo, vrátil jsem se do redakce, do Bush Housu, a začal jsem psát. Tak se ke mně vrátila poezie. Zakrátko jsem napsal novou knížku, která se jmenuje V sobě letohrad. Vydal jsem ji vlastním nákladem roku 1965.

  • Vy jste ale psal poezii i za války.
  • Moc toho nebylo. Tady v Anglii jsem napsal pár věcí, ke kterým se rád přiznávám. V některých byl stesk po domově, pochopitelně. Pak bylo to údobí Kanada a Amerika, celkem sedm roků, které bylo úplně neplodné. Jenom jednou jedenkrát ve Watsonvillu, kde jsem měl tu farmu, jsem napsal jednu básničku, která je také v té sbírce V sobě letohrad.

  • Jaký ohlas měla ta sbírka V sobě letohrad?
  • Ta měla velký ohlas. Tenkrát se kupodivu tu a tam podařilo, že knížky, které jsem posílal, se lidem v Československu skutečně dostaly do rukou. Dostali ji Palivec, dostal ji Seifert. Všem se to velice líbilo a Seifert s Palivcem začali takovou tiskovou kampaň, aby ta kniha vyšla v druhém vydání v Praze. Měli zpočátku naději, že se to stane, ale později, když se zase poměry zhoršily, padlo to pod stůl.

    Písemný styk jsem udržoval s Palivcem a do jeho smrti, kdy ho porazil autobus na pražské ulici. Se Seifertem jsme si nepsávali moc, protože dopisy nedocházely. S Halasem jsem si nepsal vůbec, protože jeden nebo dva pokusy o korespondenční spojení ztroskotaly naprosto. Holan mi pravidelně posílal všecky svoje knížky, které později začaly vycházet, a trochu jsme si psali. Poslední vzkaz, který jsem od Holana měl, byl z nemocnice, kde ležel po mozkové mrtvici.

  • Ta sbírka V sobě letohrad, to byl pro vás úplně nový začátek...

    Naprosto něco nového. Musel jsem se nějakým způsobem - zní to úplně hnusně, ale je to do jisté míry tak - vypořádat s problémem ženy, který byl neobyčejně důležitý, pochopitelně, pro mě jako pro každého, který je trochu chlap. Takže je tam řada básní, které se snaží nějakým způsobem vystihnout mystérium ženy. Jiným způsobem se mi tam začalo jevit pochopení křesťanství. Potom se to ale ještě otvíralo do celkového, božího vesmíru, do celého stvoření. V té cestě jsem potom pokračoval.

  • Tahle poezie se mi zdá v porovnání s tím, co jste psal před válkou, neobyčejně oproštěná. Je to úmyslné?
  • Uvědomil jsem si, že takové to všelijaké vyšívání, obrazovost ve verši, to je naprosto zbytečné. Hlavní je slovo. To je ta zázračnost.

  • Nemá to ale nějakou souvislost s vaší emigrací?
  • Naprosto ne. Emigrace na mě neměla vůbec žádný vliv. Já jsem pochopitelně žil stále v tom jazyku, v té své mateřštině, která je skvostná, konec konců jako každý druhý jazyk. V každém jazyku se dá psát vynikající poezie, ale pro mě to byl ten hic Rhodus, hic salta. To byla ta čeština. A viděl jsem hned od začátku, vědomě, když jsem začínal psát ty básně, které jsou ve sbírce V sobě letohrad, že čeština se dá využít v poezii v docela jiných směrech, nežli tomu bylo dřív u kteréhokoliv jiného básníka.

    Jayzk, to je všechno samá posvátnost. Slovo se skládá ze slabik a z hlásek. Hlásky, to jsou základní zvuky vesmíru. Ty základní zvuky vesmíru, jak říká například indická filozofie, znamenají, že Bůh se také vyjadřuje zvukem. To znamené, že to je všechno božské, boží.

    A když ty zvuky potom jdou dál zpět do hlásky, samohlásky, předložky, poskytne vám to dostatečnou inspiraci k tomu, abyste s tím pracoval.

    To bylo samozřejmě kombinováno s problémem zvuku. Problém zvuku jsem cítil dávno ještě na začátku. Hlavně dík lidové písni, o které jsem se zmínil, některým básním Palivcovým a Halasovým a hlavně díky Homérovi.

    Říkalo se, že je časomíra nudná. Není to vůbec pravda. Časomíra je skvělá věc, kterou v takovém jazyku, který je přízvučný jako čeština, můžete skvělým způsobem využívat. [Časomíra, tedy strukturace verše na základě binárního vztahu mezi krátkými a dlouhými samohláskami, se používá v současnosti kupodivu velmi živě při zpívání textů písní současné české populární hudby, pozn. JČ.]

    To jsem dělal stále a stále. Například:


    "To byla neděle, jak bývají ty nezdařené
    ačkoliv den se chvěl jak slunce ve fontáně polapené
    a voják k služce tisknoucí se pod okapem úzkým příliš
    tritónům podobal se, co jich v parcích v šlehu vody míjíš."

    (báseň Neděle ze sbírky Nedělní procházka, 1936.)

    To je přízvuk plus časomíra.

  • Vy jste si vědom toho, že jazyk je posvátný instrument, ale zároveň si často zoufáte nad tím, že toho jazyka nejste schopen pořádně využít.
  • Protože za tím jazykem je ještě další taková úroveň, úroveň božího ticha. Tam už se nemluví. Tam už je jenom ticho, které je součástí toho svrchovaného Boha, toho jednoho, té naprosté jednoty.

    Ale ta jednota je zároveň ve vás, v člověkovi. Po té stránce jsem měl možnost uvažovat o mystice křesťanských světců a o indické mystice, Upanišádách a sanskrtu, který jsem studoval po deset roků.

    Když chcete rozumět dobře češtině, což je pochopitelně vaše povinnost, když píšete básničky, tak musíte rozumět jazyku. Jazyku dobře neporozumíte, pokud neznáte sanskrt. Je důležitý proto, že staroslověnština - z níž vznikla čeština - se vyvíjela paralelně se sanskrtem.

  • Mohl byste pohovořit o vývoji vašeho teologického myšlení? Mně se zdá, že vycházíte z téměř klasického křesťanského pojetí Boha, a potom se od toho trochu vzdalujete.
  • No, já nevím, jestli je to vzdalování. Do jisté míry je to určitá kombinace porozumění, nejhlubších, nejdůležitějších problémů, které jsou cesty k Bohu, která pro mě vede přes křesťanství, ale zároveň i přes indickou filozofii. Protože různé věci objevili mystikové různých náboženství.

  • Myslím, že v těch ranějších sbírkách vyjadřujete svůj vztah k Bohu tak, jak ho jako věřící chápete, a ze začátku přijímáte všechno, jste pokorným křesťanem. Pak se ale začínáte zabývat otázkou utrpení. Potom jako byste se od této tematiky začal postupně odchylovat. Stáváte se abstraktnějším. Zároveň se však váš jazyk, který je ve sbírce V sobě letohrad až klasicky čistý, naopak vrací až k baroknosti.

    Do jisté míry máte pravdu, myslím ale, že nemáte pravdu, když říkáte, že se to dostávalo do abstraktnosti. Není to abstraktnost. To cítění, ten zážitek Boha, který je můj živitel a který je mimo mě a ve mně, je tak intenzivní a absolutně realistický, že někdy se jeví tak a někdy se jeví onak.

  • Napsal jste ale také poezii o utrpení, které vám Bůh způsobuje a vy se s tím smiřujete.
  • Ano, to máte na mysli některé ty básně ze Soch. Ovšem, pochopitelně, pokud Boha zažíváte v jeho celkovosti, má taky světlé a tmavé aspekty, které používá na vás, z vás, za svým účelem, který je vám úplně skryt.

    Takže někdy se mi Bůh jevil jako takový záškodník, který někde sedí a chce mě ze zálohy přepadnout, za svým účelem, aby mě tím, že mi způsobí nějaké příkoří nebo utrpení, dostal na cestu, z které jsem se snad vychyloval. V jiných básních jsou ale zase jiná pojetí. To nemá konec.

  • Takže se vlastně neustále snažíte nově definovat svůj vztah k Bohu?
  • Ono to není definování vztahu. To je zážitek, který se projevuje různými způsoby. Víceméně hůř anebo líp v básni. Můžete říct, že já píšu od té doby, co jsem začal tady v Anglii psát básně, o jediné věci, pořád.

  • Takže byste řekl, že ve vaší tvorbě nejde o pomalý vývoj jedním směrem, spíše jde o různé zážitky, které vystřelují různými směry.
  • Je to na jedné cestě, ale pochopitelně, když je to cesta, kterou upřímně putujete, tak ta cesta má tisíce milionů možností. O námět básně není nikdy žádná bída.

  • Mně se nicméně zdá, že poslední dobou je váš jazyk méně průzračný, je drsnější, prostě, jak jsem řekl, baroknější...
  • No, to říkali někteří moji pražští přátelé, s kterými si dopisuji, jako například Jindra Chalupecký, ten skvělý kunsthistorik a báječný filozof. Ale to zase není vědomé. Barok zřejmě do značné míry odpovídal duševnímu rozpoložení lidí žijících v Čechách a na Moravě a ten barok tam tvořících.

  • Mně připadá, že vy slova teď nějak daleko víc rozdíráte než dřív. Je to pravda?
  • Do jisté míry ano, protože tam je jenom takový stvol a kolem toho stvolu je slovo organizován. Ne náhodou jsem tomu řekl "slovo se otvírá složnokvěté". Potud máte pravdu.

  • Jakým způsobem ty básně píšete?
  • Někdy se to děje třeba tak, že když sedím a medituju, najednou vystřelí na mě slovo anebo dvě slova anebo celý verš nebo celá strofa - třeba jenom slovo "pevnost". Vím, že je to začátek básně. Tak jdu, sednu si na to a začnu to psát. A nějakým způsobem to dovedu ke konci. Někdy líp, někdy hůř, někdy se mi podaří alespoň část toho zážitku trefit, někdy je to katastrofa. Někdy se to nepodaří úplně. Ale vždycky to stojí za tu práci, respektive za tu bohoslužbu. Protože to není nic jiného než bohoslužba.

    Poezie je zbožná.

                     
    Obsah vydání       27. 9. 2002
    27. 9. 2002 Poezie je zbožná
    Rozhovor s básníkem Ivanem Jelínkem
    Jan  Čulík
    27. 9. 2002 Zemřel básník Ivan Jelínek Jan  Čulík
    27. 9. 2002 Dvě, tři vteřiny Ivan  Jelínek
    27. 9. 2002 Postkomunismus - vítězství anebo ztracené iluze?
    27. 9. 2002 Svatý Václave
    27. 9. 2002 Bez zdůvodnění OSN bychom legitimizovali agresi
    27. 9. 2002 O rozdílech v postojích mezi Evropou a Amerikou
    27. 9. 2002 Británie se pokouší mírnit Ameriku, aby neprosazovala v OSN příliš agresivní rezoluci
    27. 9. 2002 Britská zpráva o "důkazech" proti Iráku byla odmítnuta jako "propaganda"
    27. 9. 2002 Zprávy z farnosti Svatý Albion
    27. 9. 2002 "K čertu s Georgem Bushem; Bůh ochraňuj Ameriku"
    26. 9. 2002 Povinností občana je nemlčet
    27. 9. 2002 Sociální demokracie to s důchody "dělá dobře" Josef  Trnka
    27. 9. 2002 V Ostravě se rokuje o investicích do Moravskoslezského kraje Daniela  Pilařová
    26. 9. 2002 Kdo vlastně zprivatizoval za 1 820 064 517 EUR Český Telecom? Štěpán  Kotrba
    26. 9. 2002 Vážné problémy s eurem
    26. 9. 2002 Nikým nezbadaný odchod Pavol  Fabian
    27. 9. 2002 Odmítám washingtonskou konspirační teorii James  Petras

    Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
    29. 9. 2002 Jak na pohledávky Daniel  Hrbáč
    29. 9. 2002 NATO: Zavřete oči, přicházím Martin  Ondreját
    28. 9. 2002 Španělská II. republika - konec jednoho mýtu Vít  Zvánovec
    27. 9. 2002 Dvě, tři vteřiny Ivan  Jelínek
    27. 9. 2002 Poezie je zbožná
    Rozhovor s básníkem Ivanem Jelínkem
    Jan  Čulík
    27. 9. 2002 Zemřel básník Ivan Jelínek Jan  Čulík
    27. 9. 2002 O rozdílech v postojích mezi Evropou a Amerikou   
    27. 9. 2002 Sociální demokracie to s důchody "dělá dobře" Josef  Trnka
    27. 9. 2002 "K čertu s Georgem Bushem; Bůh ochraňuj Ameriku"   
    27. 9. 2002 Postkomunismus - vítězství anebo ztracené iluze?   
    26. 9. 2002 Vážné problémy s eurem   
    26. 9. 2002 Al Gore ostře kritizoval George Bushe   
    26. 9. 2002 Povinností občana je nemlčet   
    26. 9. 2002 Kdo vlastně zprivatizoval za 1 820 064 517 EUR Český Telecom? Štěpán  Kotrba
    25. 9. 2002 Téměř profesionální krádež Topí  Pigula

    Česká literatura RSS 2.0      Historie >
    27. 9. 2002 Svatý Václave   
    27. 9. 2002 Zemřel básník Ivan Jelínek Jan  Čulík
    27. 9. 2002 Poezie je zbožná
    Rozhovor s básníkem Ivanem Jelínkem
    Jan  Čulík
    27. 9. 2002 Dvě, tři vteřiny Ivan  Jelínek
    18. 9. 2002 Výboje Sexu ve sprše Sex ve sprše
    18. 9. 2002 Sex ve sprše: Literární časopisy jsou děvky!   
    9. 9. 2002 Jak česká literatura zapomněla, kterak jí kdysi pomoženo bylo - a pomoženo opětovně býti může Jaroslava  Čajová
    9. 9. 2002 Pomáhejme si sami, a i bůh pak popřeje zdaru dílu šlechetnému František  Palacký
    9. 9. 2002 Uznáno jest, že literatura stala se nám pravou studnicí života národního František  Palacký
    9. 9. 2002 Asociace ve prospěch spisovatelstva českého - není-li to myšlenka neméně vábná nežli šlechetná? František  Palacký
    9. 9. 2002 Ludvík Kundera: "Útlak v sedmdesátých letech byl horší než v letech padesátých" Jan  Čulík
    6. 9. 2002 Místo Ostrava Petr  Hruška
    5. 9. 2002 Před sto lety, po sto letech Milan  Suchomel
    5. 9. 2002 Nestrašte Vieweghem, Kathryn! Pavel  Dostál
    5. 9. 2002 Časopis HOST bude vycházet dál Daniela  Pilařová