Jak napsal časopis Most pro lidská práva, v druhém čtvrtletí letošního roku stoupl oproti předchozímu čtvrtletí sedminásobně počet Romů z České republiky, žádajících v Británii o azyl.

Tlumočím v těchto dnech v Británii pro české Romy, žádající v této zemi o azyl. Nemohu se samozřejmě vyjadřovat k individuálním případům. Celkový dojem je však tento: Tito lidé se zjevně obávají života v České republice. Často mají (např. lékařskými zprávami) dobře zdokumentovány připady dosti brutálního násilí, jehož se stali v České republice obětí. Není divu, že zkušenost zkopání skupinou mladíků, či vyražení dveří do bytu a zmlácení přítomných, je docela traumatická. Není divu, že se k ní postižený stále vrací a snaží se jí - nějak - psychologicky zpracovat.

Kdyby se totéž dělo mně či vám, taky byste vzali rodinu a snažili byste se z ČR odejít co nejrychleji.

Příchod do Británie přivítali tito lidé s ulehčením, i když jsou na zdejší situaci zcela nepřipraveni, zemi neznají, ani její jazyk a jsou novým prostředím naprosto dezorientováni. Je až dojemné, jak silně jsou tito lidé produktem českého prostředí, že se nedokáží vcítit do prostředí jiného, nemají o něm ani základní informace, ani o kontextu své situace v něm, a teprve opatrně začínají ohmatávat situaci, v níž se octli.

A země, do které přišli, se s nimi zrovna nemazlí. Velmi slušně a decentně jim poskytuje základní potřeby k životu (komunální úřad jim z vládních prostředků platí pobyt v penzionu), avšak vstupují do byrokratického kolotoče, který - navzdory vnějškové zdvořilosti - je vůči nim v podstatě nepřátelský, nebo alespoň bez zájmu o jejich lidský osud.

Britské úřady usuzují, že si Česká republika do jejich země exportuje svůj vlastní vnitřní problém, a nevidí důvodu, proč by ho měly financovat a řešit, zejména v situaci, kdy o azyl v Británii žádá množství lidí ze skutečně hrůzných režimů světa. (I ti dostávají v Británii azyl velmi obtížně.) V tomto kontextu samozřejmě připadá zlomená ruka, vyražené zuby či kopáním zlomený nos nebo prst jako malichernost, vyskytují-li se ve kontextu obětí, které byly ve vězení dlouhodobě mučeny anebo odsouzeny k smrti. Zbití na ulici, to pro britské úřady nic není. "Hned poznáte, kdo je skutečný žadatel o azyl." A že mají Romové násilí proti sobě dobře zdokumentované v lékařských zprávách? Britské úřady ty dokumenty neberou vážně: zdá se, že usuzují (možná neférově), že v České republice napíše kdokoliv komukoliv za úplatu jakoukoliv lékařskou zprávu.

To, že se Británie musí starat o drastičtější případy žadatelů o azyl, však nijak neumenšuje úzkost romských příchozích, kteří vítají s úlevou, že na ně nikdo na ulici nepokřikuje kvůli barvě kůže anebo nad nimi nedělá posměšné či nepřátelské grimasy - jsou v Británii anonymní.

Britové se dovedou postarat, že romským žadatelům o azyl nebudou chybět žádné základní potřeby, (ve zdravotních střediscích existují zvláštní zdravotní sestry, vyčleněné jen pro to, aby se zabývaly případy žadatelů o azyl), Romové během řady měsíců hladce projdou byrokratickými procedurami a pak - ať už byli či nebyli terčem násilí v České republice - budou drtivou většinou vypovězeni zpět do svého prostředí, mezi své skinheady. Británie tento problém za Českou republiku řešit nebude.

Mimochodem, fascinovalo mě, že všichni pracovníci sociálních, právních a jiných služeb hovoří o romských žadatelích o azyl jako o Češích. ("Máme tady dnes ty Čechy...")