Nejen výroky, ale též veškeré komentáře jsou ovlivněny založením jejich autorů, byť by tvrdili cokoli. Ono založení je poplatné výchově, vzdělání, zkušenostem a mnoha dalším vlivům či faktorům, především však, aspoň jsem o tom přesvědčen - genové výbavě. Každá bytost něco podědí po mamce, něco po taťkovi, resp. babách a dědech, "sudičky" s tím nějak zamíchají a "tu máš čerte kropáč", ať děláte co děláte, nikdy s tím nehnete. (A to si celý život myslíte, že jó!)

Pořád se Vám budou líbit ti samí kluci, rozvedete se a vezmete si stejně hnusnou semetriku, dokonce nikdy ani trvale nezhubnete (neztloustnete) i když se o to "budete snažit".

Doma víte, jak se chová tchýně, jak vypadá v důchodcovském věku tchán. Když tuto teorii vyznáváte je vám hej, alespoň můžete odhadnout a predikovat chování a reakce lidí v nejbližším okolí.

Každý má nějaké "založení", nejen autoři Britských a jiných listů, ale i autoři různých výroků. U většiny z nich však nemáte výše popsané poznatky a proto je musíte dlouho pozorovat a porovnávat s těmi co znáte. Je až neuvěřitelné, jak to pak do sebe zapadá, jak se ti týpci skutečně podobají jeden druhému.

Jsou autoři, psychologové a sociologové, kteří akcentují "model rodiny" a dovozují z toho, že jedinci hledají podvědomě takový vztah, který jako děti modelově poznali ve své rodině a ještě do toho pletou pohlaví. Odvažují se tvrdit, že dcera hledá partnera podobného svému otci a syn manželku co nejvíce naplňující ideál jeho matky.

Jsem přesvědčen o jisté naivnosti této teorie. Ne proto, že ne každá rodina je úplná, ne proto, že ne každá disponuje kluky a holkami, ale proto, že v rodině dominantního otce běžně vyrůstají dominantní dcery a submisivní synové. Prosím neplést s praktikami SM, ty zdaleka nejsou o dominanci nebo submisivitě, byť se to často takto prezentuje. Ani v rodině se samými syny nebo dcerami nemusí být všichni dominantní nebo podřizující se, natož aby museli být zaměřeni S nebo M.

Hezky o tom psal, již dávno tomu, švédský expert s iniciály E. B., Eric Berne (Jak si lidé hrají). Ten dělí populaci na tři základní typy, zjednodušeně řečeno: dítě, rodič, dospělý. Dítě v partnerském vztahu potřebuje otce (matku). Občas si postaví hlavu, zlobí, ale z rukou otce (matky) také přijme "trest", protože ví, že k rodiči se může vždy z důvěrou obrátit pro odpuštění, pohlazení, ví bezpečně, že se na něj může spolehnout, že ho mamka (taťka) nikdy nenechá na holičkách, že v situacích, kdy si neví rady (což bývá často) za něj rozhodne nebo mu poradí. Dospělých je relativně velmi málo a nehledají za partnera dítě ani rodiče. Je jim dobře jenom s jiným dospělým. "Rodič" k sobě hledá "dítě", protože dospělý ho nechce (on jeho také ne) a s partnerem téhož založení by se neustále a tvrdě sekal o svoji pravdu (pozici). Dvě "děti" by to samy spolu nikam nedotáhly, v lepším případě k pláči, v horším do hospody a v nejhorším k závislosti na drogách.

Tohle schéma v extenzivním pojetí platí i (nejen) v politice, nesnášejí se politici stejného založení, byť o sobě tvrdí (jsou přesvědčeni), že jsou jiní (úplně opační) než ten druhý. Podvědomě však nesnášejí u "svého" rivala ty vlastnosti, které jsou imanentní jim. Použil jsem již několik českých rčení, zde platí: "Kdo to říká, ten to je, tomu se to šikuje." Všimněme si třeba, že vztah Zemana a Klause nikdy takový nebyl, odpor byl jen hraný - byla to pro ně i hra v pravém slova smyslu, vždycky se nakonec dohodli. Kdo jakou úlohu hrál si může každý odhadnout sám.

Zde obecně hraje důležitou roli bohužel i jiná okolnost, základní vztah (potřebu) si tito aktéři obvykle odbývají (ukájí) v soukromí, na veřejnosti si jistý "komplex" toto provázející odreagovávají (zastírají) ve sféře, která pro ně není tak "posvátná", kde mohou laborovat a hazardovat s tím, na čem jim zase tolik nezáleží (nejsou přece tak neznámí "velcí šéfové" doma si "lebedící pod pantoflem"). Pak ovšem "pánbů s námi a zlý pryč." Všimněme si kolik ješitů máme v politice, kolik dětí se potřebuje před rodiči vytáhnout. Povšimněme si naopak, kolik skutečných odborníků si hledá uplatnění mimo politiku, kolika lidem "stačí", že opravdu něco umí, že jim jejich schopnosti a znalosti přinášejí uspokojení (a samozřejmě i ekonomické zajištění) tam, kde to přináší opravdové hodnoty.

Jak se to hodí na naše představitele (zastupitele), co se tím chce říct? Kdo ví, je to jen jeden možný pohled - prostě jen naznačuji.