Není pravda, že se svět radikálně proměnil v důsledku útoků na Světové obchodní centrum a Pentagon, píše FT. Avšak změny, které už probíhaly, se těmito událostmi velmi urychlily. Rychle skončilo desetiletí, během něhož docházelo k pozvolnému přizpůsobování se novým diplomatickým, hospodářským a bezpečnostním vztahům po rozpadu Sovětského svazu a po ukončení studené války.

Amerika se rozhodla otevřeně přijmout roli jediné světové supervelmoci. Rusko si uvědomilo, že nemá jinou možnost než Ameriku podpořil jako loajální spojenec.

Pro rozšiřující se Evropskou unii byl minulý rok zostřením jejího dilematu, jak se zhostit své role jako druhá nejvýznamnější entita v globálních vztazích. Evropa je odsouzena k tomu, aby v mezinárodním orchestru, který řídí Amerika, hrála druhé housle, avšak Evropa často nesouhlasí s tím, co se má hrát, ani jak se to má hrát.

Evropa neví, zda má s Amerikou spolupracovat, anebo s ní soupeřit. Během studené války byla spolupráce instinktivní. Globální hrozba terorismu tuto instiktivní reakci posílila. Jenže evropské instinkty, jak se vyrovnat s touto hrozbou, jsou velmi odlišné od instinktů současné americké vlády. Částečně jsou odlišné reakce určeny zeměpisně, historicky i tím, jak Evropa a Amerika hrozbu vnímají. Částečně jsou ty rozdíly dané politicky.

Už za pár dní po 11. září bylo zjevné, že Amerika si bude vybírat takové spojence, jaké sama bude chtít. To znamenalo pro Evropu vystřízlivění.

Robert Kagan z Carnegie Endowment for International Peace vidí Evropu jako samolibá a pohodová humna, co se světové politiky týče, oblast, která se o sobě domnívá, že objevila "perfektní mír", jak ho definoval filozof Immanuel Kant. Evropa nechce financovat vlastní obranu, a tak se nechává chránit Spojenými státy.

Co se týče Ameriky, ta je nucena chovat se jako drsný realista, jednající uprostřed pokračujícího globálního nepořádku, krutě vnucuje jiným zemím disciplínu svými vojsky a občas, podle Kagana, musí Spojené státy i porušovat mezinárodní právo.

Avšak Evropa nedůvěřuje plně americkému vojenskému štítu. Evropa se obává, že užití příliš velké vojenské síly může ohrozit stabilitu. Proto mají Evropané pochybnosti o Washingtonu, který chce ve světě provádět preventivní vojenské akce, často na základě pochybných zpravodajských informací, Evropa není přesvědčena, že střely s plochou dráhou letu jsou tou správnou reakcí na terorismus.

Není pravda, že americké vojenské řešení je vždy řešením nejlepším.

Ať už je OSN jakkoliv nedokonalá, přispěla k neutralizaci mnoha konfliktů a poskytla světu základní poučení jak udržovat a vytvářet mír,. Tento názor zastává většina Evropanů. Jejich vlastní velký experiment multilateralismu, totiž Evropská unie, v jejímž rámci se podařilo překonal trpké soupeření mezi Francií a Německem, Evropany přesvědčil, že diplomacie funguje lépe než válka.

Je ironické, že v současnosti prosazuje Evropa vizi Woodrowa Wilsona, amerického prezidenta, který vstoupil se Spojenými státy do první světové války a měl vizi mírového mezinárodního pořádku. Dnešní Amerika, zejména po 11. září, věří hlavně v dobře vojensky vyzbrojený vlastní stát, což je doktrína, na niž byla vybudována stará evropská rovnováha sil jako jediná záruka globální stability.

V Bushově vládě je mnoho konzervativců, kteří považují evropský multilateralismus nejen za nudnou překážku, ale přímo za hrozbu americkým národním zájmům.

Dilematem Evropy je to, jak přesvědčit americkou vládu, aby naslouchala alternativním názorům, a to v době, kdy je většina Američanů přesvědčena, že jsou Američané ve válce proti terorismu po 11. září v právu. Zřejmě bude muset americká vláda učinit několik velmi vážných chyb, než začne naslouchat Evropě.