Čeští jazykovědci mají, zejména péčí Karlovy univerzity, k dispozici - na počítačích a částečně i na internetu - tzv. Český národní korpus. Je to soubor nejrůznějších textů (literárních, novinových, záznamů řeči) za posledních cca let, které obsahují dohromady více než sto milionů slov. Jazykovědci na základě tohoto materiálu zkoumají úzus: způsob, jak se které výrazy užívají v současné češtině a jaké jsou jejich frekvence a význam.

Na bohemistické konferenci Obce spisovatelů, která se mezitím přesunula do Zemské knihovny v Brně, hovořila ve středu dopoledne jedna brněnská jazykovědkyně o "zkušenosti s tvorbou korpusů češtiny na filozofické fakultě Moravské univerzity". Vědci se snaží neustále rozšiřovat stylistický rejstřík českého národního korpusu texty, které v něm dosud nejsou. Tato pracovnice ho doplňuje mj. jazykem soukromých dopisů, které zpracovává: dostává je většinou od studentů.

Ušetřím vás technických podrobností jejího výkladu, pro jazykovědce jistě zajímavých, ale zaujala mě jedna věc. Vědkyně si při zpracovávání dopisů povšimla, že existují velké rozdíly mezi dopisy, kteří píší muži a ženy.

Muži píší dopisy, které jsou soustředěné absolutně jen na ně samotné. Nikdy nebo skoro nikdy se v nich nevyskytne otázka partnerce: "Co děláš? Jak se cítíš?" Naopak dopisy od žen jsou především plné zájmu o druhou osobu, o své partnery.

Vypovídá to něco o odlišnostech, jak jsou v Čechách vychováváni muži a ženy?

A ještě jedna věc: Když nám tuto zkušenost pracovnice, doplňující Český národní korpus, sdělila, konstatovala defenzívně: "Ale já nejsem žádná feministka."

Proč bylo nutné to říct?