Saddám Husajn je ovšem hrozbou - pro Kurdy, pro mnoho Iráčanů, pro sousední země i pro Izrael, i když pro Spojené státy v podstatě hrozbou vůbec není. Saddám Husajn porušuje rezoluce OSN, které mu zakazují vyvíjet zbraně hromadného ničení. To, že OSN nenašla vůli prosadit tyto rezoluce silou, vypovídá daleko více o právu veta v Radě bezpečnosti OSN než o duchu narovnání na konci války v Perském zálivu.

Celou otázku dále mate ještě to, že mnoho odpůrců invaze do Iráku se staví proti jakékoliv vojenské akci proti Iráku, dokonce i proti vynucování bezletových zón na obranu pronásledovaných osob. Odpůrci války proti Iráku také často věří irácké propagandě, která tvrdí, že za hladovění mnoha iráckých lidí jsou odpovědny Spojené státy a jejich spojenci - tuto odpovědnost však nese Bagdád.

Navzdory tomu je však i nadále jasné, že veškeré argumenty proti pokusům o "změnu režimu" invazí jsou naprosto přesvědčivé. Jak jsme informovali v dnešním vydání, i poradci britské vlády konstatují, že status možné invaze do Iráku je z hlediska mezinárodního práva v nejlepším případě velmi pochybný. Existuje jasný rozdíl mezi bombardováním cílů, jako jsou známé vojenské objekty, kde by se mohly vyvíjet chemické, biologické nebo jaderné zbraně, anebo protileteckoy infrastrukturu, která ohrožuje vynucování bezletových zón, a pozemní invazí, jejímž cílem je svrhnout vládu prezidenta Saddáma Husajna.

OSN neschválila takovou pozemní invazi a není pravděpodobné, že by ji schválila. Tony Blair je na něco takového zvyklý. Obhajoval válku v Kosovu, kterou také otevřeně OSN neschválila. Konflikt ohledně Kosova získal ospravedlnění na základě určitého "zvykového práva" v mezinárodních vztazích, které dovoluje omezený zásah do vnitřních záležitostí států, pokud je třeba zabránit genocidě anebo zločinům proti lidskosti. Avšak to, co nyní navrhují jestřábi ve vládě prezidenta George Bushe je ekvivalent pozemní invaze na Bělehrad s cílem svrhnout Slobodana Miloševiče.

Existují ovšem precedenty, například ten, kdy Tanzánie provedla invazi do Ugandy s cíle svrhnout v roce 1979 Idiho Amina, ale v těchto precedentech byly vojenské akce rychlé a relativně nekrvavé a výsledek byl [předem] jasný. To není případ Iráku. I kdyby se Spojeným státům podařilo vytvořit v Bagdádu důvěryhodnou alternativní vládu - a žádný takový kandidát nečeká za scénou - dopad na arabské veřejné mínění by byl katastrofální.

Příliš mnoho Američanů je přesvědčeno, že lze útoky proti Iráku ospravedlnit 11. září, i když také přijímají, že s těmito útoky neměl prezident Saddam Husajn nic společného. Strašlivou pravdou je, že pachatelé útoků z 11. září si nepřejí nic jiného než aby křesťanský Západ užil proti iráckým muslimům obrovskou vojenskou sílu. Už z těchto důvodů bychom měli válku proti Iráku odmítnout.