Problémem bývá, pokusí-li se filmový tvůrce ztvárnit dílo velkého umělce. Tak před nedávnem selhal F.A.Brabec se svým pokusem vytvořit filmovou verzi Erbenovy Kytice. Zelenka stanul před úkolem, jehož bych se neodvážil: zprostředkovat veřejnosti vynikající dílo zpěváka a "písničkáře" Jaroslava Nohavici, dílo, které je bez nadsázky poezií vysoké kvality. Nohavicovo dílo se totiž tyčí o mnoho tříd výše než Zelenkův filmový rámec, do něhož je zasazeno. Zelenka selhal. Zasadil Nohavicovu poezii do rámce pubertálních vtípků a příběhové struktury rádoby cimrmanovské mystifikace, povrchního humoru, který možná deset dvacet minut pobaví, ale pak začne nudit - vtípky postrádají hloubku.

Čeští filmoví a televizní umělci mívají nepotlačitelný tik: složité problémy, které nás obklopují, neřešme: stačí, uděláme-li si z nich legraci, tím je jaksi neutralizujeme a už se jim pak nemusíme zabývat. Ono to ale nefunguje vždycky a nefunguje to především tehdy, je-li ta legrace infantilní.

Jistě, národ to miluje: v jednom předchozím Zelenkově filmu, v Knoflíkářích, byla nejpopulárnější a prostým lidem zbožňována právě ta pasáž, kde Hrušínský plive zezpoda, z kolejí, na lokomotivu. Tady je celá řada podobných hezkých, absurdních vtipů: třeba o hudebníkovi, který v hotelu hraje ve výtahu. Ano, lidi se tím budou doma a u táboráku opakovaně těšit a vzpomínat na to. Ale stačí to? Čím přispívá tenhle film k poznání lidské skutečnosti?

Zelenkovi Knoflíkáři byli daleko hlubší film. Oba snímky, Rok ďábla i Knoflíkáři, mají stejný, výrazný autorský rukopis. Zelenkovi se prostě líbí absurdní, cimrmanovské mystifikace, vyžívá se v nich.

Jenže Knoflíkáři obsahovali daleko víc než jen mystifikace a pubertální vtípky: ano, i ten film národ nezávazně bavil, ale kromě zábavy obsahovali Knoflíkáři i velmi vážné a hluboké svědectví o stavu nynější české společnosti, o jejím neklidu a dezorientaci - byla to autentická výpověď. Byla to výpověď přesvědčující - a nevadilo, že je vázána na humor, naopak, vážnost filmu vstupovala s jeho humorem v pozoruhodnou interakci. V Roku ďábla jsou však už jen ty (povrchní) mystifikační vtípky. Hloubka chybí. Lidi se ovšem rádi podívají na svého oblíbeného Nohavicu, a tak jim asi ani nepřijde, že je to neuspokojivý film

Rok ďábla je trapas. Hlavní potíží totiž je, že se film zabývá tím, co tvůrci nepokrytě označují za "celebritu" (on ten Nohavica je tak strašně slavný...) - vím, že je to ve filmu pořád trochu ironizující postoj, avšak ne úplně, a vědomí, že "přece je ten Nohavica tak slavný" ve filmu zůstává implicitně v podtextu. Je vždycky pochybné, když film natáčí někoho, jak někoho natáčí. Nutně to vyvolává podtextový dojem, "jak jsme my všichni, spojení s filmařským světem, vlastně strašně slavní"... Avšak s pochybným pojmem "celebrita" či "sláva", před níž si jako máme sedat na zadek (několikrát je ve filmu zmíněno, jak národ Nohavicu zbožňuje) není radno si zahrávat: hrozí nebezpečí, že výsledek bude působit trapně. A tak se také stalo, a nezávazné mystifikační vtipkování to nezachrání. Je-li někdo ohromován statusem celebrity, je to v rozumném filmu přece možné jen zesměšňovat, ne se té slávě oddávat.

Rok ďábla je v tomto smyslu self-conscious - to je těžko přeložitelná jednoslovná charakteristika v angličtině: jeho tvůrci a postavy dávají částečně najevo, anebo je alespoň zjevné, že o sobě vědí, že jsou "slavní", a chovají se podle toho, jako by se pořád tak trochu ohlíželi na kameru. Je prostě nesmírně obtížné natáčet film o celebritě a dělat vlny z toho, že je to celebrita. Hero-worship. Zbožňování celebrit, i tím, že si z nich "tak trochu" děláme legraci. (Tím, že to můžeme dělat, přece i na nás trochu té slávy dopadne.)

Na Nohavicovi ale přece vůbec není zajímavé, že je to "celebrita" (to je přece zcela pochybná, virtuální vlastnost), je na něm zajímavé, že jsou jeho písně prostě dobré a že je to inteligentní a slušný člověk.

Ano, kritikové mohou donekonečna rozbírat, do jaké míry existuje napětí mezi skutečností a mystifikací v tomto filmu (Nohavica skutečně pobýval v protialkoholní léčebně), do jaké míry vzniká napětí mezi předstíraně dokumentární výpovědí interviewovaných protagonistů filmu a mystifikační fikcí. Ale ono je to všechno trochu málo. Vtípkům (opakované vynášení Karla Plíhala z protialkoholní léčebny) se divák rád několikrát usměje, ale ona je vám to taková - no, pubertální, českotelevizní zábava.

Vlastně je docela urážlivé, že se vynikající umění Jaromíra Nohavicy a i dobré hraní skupiny Čechomor dostává do takto nedokonalého kontextu. Člověk z toho celého má dojem, že Zelenkovi někdo dal peníze, aby natočil film o Nohavicovi, a tak si někde sedl s kamarády a dal dohromady neústrojný a nepřesvědčivý příběh, který je ve srovnání s Nohavicovým dílem slabý.

Asi neměl Jaromír Nohavica souhlasit, aby se útržky jeho písní octly v tomto nezralém mystifikačním kontextu. Napadlo mě, že Rok ďábla vlastně pořádnému vnímání Nohavicova díla brání. S jedinou výjimkou: na jedno místě film obsahuje skutečně silnou pasáž. Je to tehdy, když Nohavica na jakémsi veřejném koncertě poprvé ve filmu zazpívá svou píseň o Kometě. Tato píseň je tour de force sama o sobě, když ji posloucháte na cédéčku, její intenzita je však v této části filmu nesmírně posílena vynikající způsobem zpracovanými filmovými prvky: obraz střih a i výborné anglické titulky dokonale doplňují - její známý - zvuk. Je to opravdu magická chvíle, kdy se Zelenkův film pozvedá do světa skutečného umění. (Jenže spíš zásluhou Nohavicovou, nikoliv Zelenkovou.) Jenže tato magická, intenzivní sekvence trvá jen pár minut, pak se vracíme zase do světa Zelenkových vtípků. Po prvních pětačtyřiceti minutách film vážně ztrácí dech a divák se dívá, jak dlouho ještě bude muset zůstat v kině. Pak sice Rok ďábla znovu nabere tempo, ale..

Člověka napadá, že by možná bývalo daleko lepší, kdyby Zelenka prostě takto natočil na prostoru dvou hodin recitál Jaromíra Nohavici a neponižoval jeho dílo snahou nezávazně bavit. Že by prý pak to kina přišli jen diváci, kteří mají rádi Nohavicu, a nic víc. Ale potřebujeme skutečně ty lidi, které fascinuje jen a jen to, jak Hrušínský plive na lokomotivu?