Už v průběhu československého politickém převratu v listopadu 1989 se někteří z "aktivních revolucionářů" velmi zajímali o osobní dokumenty kolegů disidentů. Nikdo z nich tehdy sice nechtěl osobně převzít životu nebezpečný post federálního ministra vnitra (FMV) s obávanou Státní bezpečností (StB), ale ty dokumenty, ty se do budoucna mohly přece využít; teprve nedávno v roce 1990 řádně jmenovaný federální ministr vnitra Richard Sacher přiznal, že tisíce citlivých dokumentů se z FMV tehdy opravdu ztratilo a dodnes nikdo neví, kde jsou.

Poté v roce 1991 na FMV vznikl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů bývalé Státní bezpečnosti (StB), který řídil Jiří Šetina. Po Šetinově jmenování generálním prokurátorem ČR v září 1992 převzal řízení tohoto úřadu Ladislav Blažek a Šetina v rámci GP ČR založil Koordinační centrum pro dokumentaci a vyšetřování násilí proti českému národu, jehož ředitelem se stal Jaromír Klimecký.

Po přijetí zákona o protiprávnosti komunistického režimu v červenci 1993 byl Klimeckého úřad zrušen a místo něj na začátku roku 1994 vzniklo Středisko pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu, jehož ředitelem se stal bývalý poslanec Federálního shromáždění a autor zákona o době nesvobody Bohuslav Hubálek.

Ani tento úřad ale ještě neměl pravomoci zákonného policejního vyšetřování - ty získal až jeho nástupce: v roce 1995 založený Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), který se stal součástí Policie ČR a jehož ředitelem byl ministrem vnitra Janem Rumlem jmenovaný význačný disident a pozdější senátor za ODS Václav Benda.

Dokumentačních úřadů tedy zatím vzniklo hodně a jejich pravomoci jsou stále podřízené ministerstvu vnitra. Problémem ale je, kolik konkrétních lidí se tam dostalo do přímého styku s leckdy kompromitujícími osobními spisy a co vše přesně s nimi podnikali.

Vždyť od roku 1992 byl dlouhá léta ministrem vnitra "známý disident" Jan Ruml (předtím byl náměstkem FMV právě pro tuto oblast), který spoustu svých přátel z disentu ve svém resortu ochotně zaměstnal, který mj. od roku 1996 připravoval a na podzim roku 1997 dokončil rozklad Klausovy vlády, ve sejné době "emigroval" mj. spolu s právě Marvanovou z ODS do jím založené US a hned se stal jejím předsedou; za US se už v roce 1998 také stal parlamentním senátorem.

Asi se proto nelze příliš divit tomu, že když v roce 1998 vyhrála volby do Poslanecké sněmovny ČSSD a ministrem vnitra se stal její poslanec Václav Grulich, tak se po detailní kontrole ÚDV přímo zhrozil nad poměry, které tam panovaly. A to tak, že začal vážně uvažovat o úplném zrušení tohoto zvláštního policejního útvaru. Dle jeho slov si tam prostě dělal kdekdo, co chtěl.

Některé "kauzy" se vůbec nevyšetřovaly, panovala podivná osobní "hierarchie" a "chartistické" přítelíčkování, spisy se řádně neevidovaly, prováděly se v nich svévolné změny nebo se přímo ztrácely neznámo kam a některé namísto řádně archivace začaly pronikat do médií v rámci různých politických čachrů.

Snad nejznámějším příkladem z té doby je neoprávněné nařčení jiného disidenta: předsedy Jazzové sekce Karla Srpa ze spolupráce s StB. To se stalo v roce 1999, kdy senátor a ředitel ÚDV Václav Benda náhle zemřel a musely proběhnout doplňovací senátní volby na jeho křeslo.

ČSSD tehdy přesvědčila Srpa, aby za ní na toto křeslo kandidoval. Hned na začátku volební kampaně se ale na titulní straně Lidových novin objevil velký článek o tom, že Srp byl tajným agentem StB, že s ní uskutečnil 150 tajných schůzek a napsal pro ní téměř 300 agenturních zpráv, že kdekoho udával atp.

Když krátce na to magazín Týden otiskl nevelký článek, který tuto difamační kampaň trochu zpochybnil, okamžitě zasáhla redaktorka tohoto magazínu Rebeka Křižanová a vytvořila dvoustránkový elaborát, kterým Srpa denunciovala ještě mnohem hůř (tatáž novinářka ovšem zakrátko musela ukončit spolupráci s ČT kvůli jiným svým nehoráznostem).

Tuto štvanici převzala i další média a žádné z nich ani nenapadlo, že by autoři z LN svá tvrzení měli také doložit. Když pak Srp podal soudní žalobu na ochranu osobnosti, ukázalo se, že všechna difamační tvrzení LN a dalších médií proti Srpovi byla lživá, že žádné důkazy o jeho spolupráci s StB neexistují, ale na řádnou omluvu Srpovi se už žádné z médií nezmohlo.

A navíc se dodatečně prokázalo, že jak Křižanová, tak další "novináři" v LN v této "kauze" byli kdysi přímo policejní důstojníci zařazení právě k ÚDV a jeho předchůdcům, nebo byli v přímém příbuzenském poměru s jinými vysoce postavenými funkcionáři na "vnitru".

Prádelna disidentského špinavého spodního prádla tedy zafungovala v precizní souhře. A to opět jak ve vzájemném přítelíčkování, tak v "politické soutěži".

Inu, o to přece šlo - dokázat veřejnosti, že tady taková "prádelna" je, a běda tomu, kdo si dovolí víc, než si ona představuje.

I když se nakonec ukázalo, že je vítězný bezpartijní podnikatel Václav Fischer ačkoli zprvu koketoval právě s US a později s ODS, nakonec víceméně zbytečný, poněvadž za sebou neměl žádnou politickou stranu. Za to ji ale náramně pocítila Marvanová, která si ve své dravosti po vůdčí funkci a návratu k politické moci už asi myslela, že jí všechno projde, čímž málem poslala US ke dnu.

Tu US, která po očistě ÚDV už s předtuchou výrazného volebního úspěchu a tím i ziskem významných vládních křesel a dalších důležitých míst ve státní exekutivě přišla před nedávnem s návrhem zákona na zřízení zvláštního úřadu pro kontrolu archivů bývalé StB a celé komunistické moci.

Je nepochybné, že US věrna své tradici různých "sarajevských atentátů", nečistých hrátek a touze po moci by si po schválení takového zákona z pozice vládní strany už získání podstatných míst v takovém úřadu dokázala prosadit - zkušených, lépe řečeno všeho schopných "odborníků" na to má přece dostatek. Tak by opět mohla "legitimně" kontrolovat citlivé spisy a jiné dokumenty proti svým případným konkurentům a příště už by "politická soutěž" vypadala úplně jinak.

Ten návrh zákona v Poslanecké sněmovně neprošel, US ale do vlády jde - s ČSSD. Tak uvidíme, jak, nebo jestli se ještě předvede ta "prádelna".