Nyní jsme už natolik saturováni do tuposti záběry hrůz - 11. září 2001 si poprvé v historii otevřelo více lidí stránky se zpravodajskými fotografiemi než stránky s pornografií - že, jak se zdáý, propadáme otupění. Informace rovná se moc, e-mail a internet jsou - podle slov Kofi Annana - "nejmocnějšími zbraněmi tohoto století".

Celou výstavou znějí zvuky války - střelba, bomby, výkřiky strachu, šťavnaté anglické projevy a bolestné francouzské šansony, Goebbels, císař Vilém na fonografu, Šostakovič, a Rádio Bělehrad hrající "Lili Marlene", Glen Miller doprovází oznámení ukončení druhé světové války v rozhlasu BBC.

Směsice hlasů brilantně evokuje neustálý, samolibý hluk války, její nesmyslnost, její neustálý psychologický tlak. Kde je pravda, ptá se výstava? Britský politik Richard Crossman konstatoval, že nejlepším způsobem, jak provádět propagandu, je dělat ji tak, aby to vlbec nevypadalo jako propaganda.

Je překvapující srovnávat hrůzy kráterů a rozdrcených těl na bojištích první světové války s optimistickými články v ilustrovaných časopisech. "Britské ženy říkají - JDĚTE!" volá typický dobový plakát: ženy a dítě mávají z okna praporu, který pochoduje venkovskou idylou.

Záběry mrtvých a raněných byly cenzurovány. Až v roce 1920 směl Sir Philip Gibbs, válečný korespondent listu Daily Chronicle, přiznat, že "došlo k velkému zmasakrování lidského masa, a to bylo naše chlapectví, zatímco staří muži tuto oběť řídili - ohně nenávisti byly rozdmychávány na vlasteneckých banketech a v křeslech šéfredaktorů."

Za druhé světové války byly nástroji propagandy rozhlas a film, avšak rozhlas, protože překračoval mezinárodní hranice, byl také důležitým informačním nástrojem pro hnutí odporu v okupované Evropě. Hlavním tématem této výstavy je jasná morálka, přestože výstava přiznává etické složitosti.

Výstava oslavuje rozhlas BBC, o němž "bylo známo, že se přidržoval co nejvíce objektivní pravdy" a po šedesáti letech je stále ještě možno vnímat obrovský emocionální dosah tohoto spolehlivého hlasu: Robert Robinson hlásí z bitvy o Stalingrad, pak slyšíme Hitlerův hlas v německém rozhlase.

Jednotlivé lidské příběhy jsou svědectvím o těžkých profesionálních dilematech. Fotograf Yoshito Matsusgige, kteerý si nebyl jistý, co se vlastně přihodilo, když na Hirošimu byla shozena atomová bomba, prošel bezcílně zničeným městem, s množstvím zohavených mrtvol. "Byl to tak krutý pohled, že jsem se nemohl donutit, abych stiskl závěrku." Udělal jen pět fotografií, ani jednu v epicentru, měl pocit, že se "na mě všichni hněvivě dívají, že je fotografuju a nepomůžu jim".

Donald Trelford považuje kameru za nejhorší nástroj podvodů, protože si lidé myslí, že kamera nemůže lhát. Když skryl Tim Page ve vietnamské válce kameru do hlavně zbraně, aby zachytil moment smrti, byla to válečná fotografie anebo válečná pornografie? "Vydělávám si utrpením jiných lidí? Jsem upír s fotoaparátem?" ptá se James Nachtwey, když přistrčil svůj fotoaparát do tváře zoufalé ženy, která v Kosovu pohřbívala svého syna.

Jediným závěrem je závěr slavné válečné korespondentky Marthy Gellhornové (manželce Ernesta Hemingwaye, o ní v BL viz zde): nejčestnějším postojem je co nejpřesnější zaznamenávání skutečnosti, a "nejvíc nás sdělovací prostředky dokáží naučit, nepohlíží-li na panoramatické divadlo supervelmocí, ale dívají-li se v detailu na jejich oběti."