Poté, co jsme v Britských listech rozebrali povrchní článek Tomáše Ticháka z Literárních novin o české národní identitě a srovnali jsme ho s textem Andrewa Stroehleina, rozbírajícím antropologickou studii Ladislava Holého The Little Czech and the Great Czech Nation (Čecháček a velký český národ) a poukazujícím, že se Češi mají tendenci definovat nacionalismem, který je určený "původem" a "jazykově", zeptalo se e-maily pár lidí, jak je tomu tedy v jiných zemích.

No, různě. Francie se dodnes v mnoha ohledech (určitě oficiální politikou francouzského státu) také definuje nacionalisticky, i když existují snahy tento nacionalismus rozmělnit v Evropské unii. Němcům je většinou - po nacistickém traumatu - od mládí do hlavy vtloukáno, že se nesmějí chovat nacionalisticky. U Angličanů někdy nacionalismus hystericky propukne (fotbal, smrt princezny Diany) - avšak většinou je možno říci - jak na to poukázala ve svém nedávném článku Anne Applebaumová - že v západních společnostech je dnes už promícháno tolik národů a etnických skupin, že se těžko někdo může dostatečně intenzivně ohánět etnickou a národnostní čistotou. Kromě toho, princip inkluzivního občanství (tedy občanství, jehož součástí jsou všichni členové obce) je ve zralejších demokraciích prosazován skutečně velmi silně.

Osobně mám z Velké Británie jako "cizinec" velmi dobré zkušenosti. Nikdy mi nikdo arogantně neukazoval, že do této země "jako cizinec" nepatřím. V osmdesátých letech jsem se občas podílel jménem Asociace nezávislých britských televizních producentů na jednání s vedoucími pracovníky různých televizních stanic. Nikdy mi nikdo nedal ani nepřímo najevo: "Co tady dělá ten cizinec?" Naopak se - až dojemně - Britové vždycky snažili psát mé jméno správně s háčkem a s čárkou (ona mají v Británii diakritická znaménka nad jménem, alespoň v mediálních a "intelektuálních" kruzích, pro snoby určitý náboj atraktivity - když před lety začal vysílat kulturní komerční, tehdy módní Channel Four, jeho "continuity annoucer", hlasatelka mezi pořady, se jmenovala Olga Hubička. Noviny ironicky napsaly, že nikdo bez háčku nad jménem holt nemůže doufat, že ho v Channel Four zaměstnají).

Mezi nejbohatší podnikatele v Británii patří cizinci. Mnozí Neevropané začínají mít dnes v Británii podstatný vliv v kruzích politického a podnikatelského establishmentu.

Je to zajímavý proces: nedávno vysílal britský rozhlas - mezinárodní cenou odměněný - dokumentární seriál známého herce a komika Andrewa Sachse, který je také z přistěhovalecké rodiny, o imigračních vlnách židů do Británie. Žili kdysi po příchodu do Británie přesně v těchže chudinských čtvrtích, kde se posléze během celého minulého století vystřídala řada etnických skupin, které se pak pomalu staly přímo a většinou velmi úspěšnou součástí britské společnosti. Synem litevských židů je komisař Evropské unie za Británii Leon Brittain.

Znám v Evropě myslím dost lidí, kteří se považují za Evropany a své bližní, kolegy, spolupracovníky, považují v první řadě za lidské bytosti - bez ohledu na to, jakého jsou etnického či národnostního původu. Bezpochyby se to týká v první řadě vzdělanějších lidí - v univerzitním prostředí, kde se většinou pohybuji, je tato praxe úplně normální. Jak se máte chovat jinak, když pracujete na vysoké škole, kde studují a vyučují lidé z více než 100 zemí světa? Bylo by naprostou trapností je nějak etnicky či národnostně odlišovat od "domácích občanů".

Uvědomil jsem si, že v ČR to může být přece jen trochu jiné. Přišli za mnou v minulých dnech na katedru dva lékaři, absolventi specializovaného medicínského oboru, končící na Glasgow University své postgraduální studium. V rámci dokončení studia byl jim určen "placement", tj. stáž, na rok v jedné nemocnici v menším městě v České republice. Přišli s tím, že se chtějí před odjezdem do ČR letos na podzim naučit základy češtiny. Udělal jsem, co bylo zapotřebí, ale měl jsem při tom pochybnosti. To, co by mi v britském prostředí vůbec ani nepřipadlo, mně začalo znepokojovat

Jeden z těchto mladých lékařských odborníků byl totiž Ind. A vypadal přesně tak, jak vypadají Romové v pražských ulicích. Řekl jsem si: "Chlapče, ty se budeš v České republice pravidelně stávat terčem rasistických útoků. Vrátíš se za rok z ČR s trpkými zážitky." Kéž by došlo k zázraku a nestalo se to. Jenže, nevím, zda se mé přání splní (i mé jedné studentce, pobývající v ČR na roční stáži, se pravidelně v Praze dostávalo nadávek "ty špinavá cikánko).

Jenže je rasismus opravdu intenzivnější v České republice než v Británii? Vím, že si i v Británii stěžují lidé s tmavou kůží, že se stávají na ulici terčem rasistických útoků. Rasismus se většinou projevuje u prostších a nevzdělanějších osob. Neodpovědně ho živí i bulvární tisk, jak o tom včera psal v deníku Guardian britský konzervativní historik Timothy Garton Ash. A projevy tohoto rasismu mohou být pěkně tvrdé. Nejhroznější je, když se do Británie dostanou často za hrůzných útrap lidé, kteří byli ve svých rodných zemích mučeni anebo odsouzeni k smrti a v Británii se znovu stanou terčem násilí od primitivů. A někdy je toto násilí opravdu strašlivé. Slyšel jsem včera ráno v britském rozhlase, že v době, kdy vrcholila ve Francii vlna podpory pro Le Pena, přišlo do uprchlického tábora Sandgate nedaleko Calais několik Francouzů a tři uprchlíky v tom táboře prostě zastřelili - jen tak, namátkou.

Vzdělanější lidi i celkový společenský konsensus považují rasismus za neúnosný. Zvlášť je neúnosný, znáte-li lidi z odlišných ras a odlišné národnosti osobně - nebo je-li třeba váš manžel či manželka jiné národnosti či rasy než vy.

Za nacionalismus, který nyní v Čechách vládne, může Josef Jungmann. Ten definoval českou národnost jazykově a vtělil českému jazyku údajné vynikající, zvláštní vlastnosti, vyjadřující "ducha národa", jaké jiný jazyk nemá. Předchozí vlastenectví Bernarda Bolzana bylo teritoriální, daleko bližší pojmům současné Evropské unie: všichni, kdo žijí na určitém území, bez ohledu na to, jakým jazykem hovoří a k jakému etnickému celku patří, jsou stejně plnoprávnými občany.

Mělo by to platit i dnes. Snad se dá pochopit u méně vzdělaných lidí obava, že "ta naše vesnice už nevypadá jako kdysi, když tady máme ty Vietnamce". Jenže máme skutečně nárok na vlastnický vztah vůči určitému prostředí, jen proto, že jsme se tam náhodou narodili? Máme skutečně právo "užívat své kultury a civilizace" bez ohledu na to, že jinde na světě žijí lidé v obrovském nedostatku a utrpení? Neměli bychom se jim alespoň snažit pomoci, když už je do té své skanzenové vesnice nepustíme?

Ale svět i jednotlivé země se v současnosti nesmírně rychle mění. Přistěhovalci, jak o tom svědčí Anne Applebaumová, byli vždycky vítáni ve Spojených státech jako nesmírně oživující, energický a dynamický element. Nynější stav nerovnosti na světě nemůže mít dlouhého trvání. Ostnatým drátem se bohatá Evropa neubrání před vlnami chudých a utlačovaných lidí z jiných částí světa. Boj proti "cizincům" a defenzivní nacionalismus se přežil. I když se třeba některým lidem přistěhovalectví nelíbí, globalizace ho umožňuje. Nemůžete mít volný pohyb informací, zboží a kapitálu a nikoliv volný pohyb lidí.

Evropská unie mi připadá svou nynější xenofobií trochu jako uzavřený středověký městský stát: jenže ani jeho ochranná opatření proti vnějšímu světu neměla dlouhého trvání - jeho hradby se rozpadly. Evropa bude muset vážný problém vztahu k vnějšímu světu začít řešit jinak.