Evropané však nyní pociťují ve vztahu k zahraničním přistěhovalcům zmatek. Přistěhovalectví je možná pro Evropu ekonomickou nutností - Německo se otevřeně snaží do země přilákat zahraniční počítačové odborníky - ale málokdo přizná tento argument na veřejnosti - tak, jak se to přiznává ve Spojených státech. "Melting pot" - Mísící se kadlub národností - to je americká myšlenka, která nemá na druhé straně Atlantiku příliš velkou odezvu. Pro mnoho Evropanů není přistěhovalectví synonymem příležitosti a podnikatelství, ale chaosu, chudoby a zločinnosti.

A velká potíž je, že přistěhovalci - zejména pokud jich přijde hodně a pokud pocházejí z odlišných kultur - změní charakteristiku společností, do nichž se usadí. A mnoho Evropanů si nepřeje, aby se jejich společnosti změnily. Lidé v Evropě žijí v tradičně etnicky, kulturně a jazykově homogenních společnostech - a přejí si, aby to tak zůstalo.

Samozřejmě je to jejich právo - jenže většina evropských zemí už homogenních není. 5 procent obyvatelstva v Holandsku je muslimského vyznání. Až 20 procent obyvatel Francouzů není zřejmě vůbec francouzského původu. Všude v Evropě si povšimnete přítomnosti přistěhovalců - v Londýně jsou to Pákistánci, v Paříži Severoafričané, v Berlíně Rusové.

Za poslední dvě desetiletí se v Evropě usadily miliony lidí z celého světa. Avšak filozoficky a oficiálně Evropané a jejich vlády dosud neuznávají jejich přítomnost.

Nejobtížnější je filozofický problém. Většina evropských společností se totiž jasně národnostně definuje, jenže zároveň - například Holanďané - se pyšní otevřeností, tolerancí a snášenlivostí. Holanďané se považují za národ, vstřícný vůči přistěhovalcům - pokud se nakonec přizpůsobí holandské národní kultuře.

Jenže nyní jsou přistěhovalců obrovské počty. Nedávno odhadlo vysoké komisařství OSN pro uprchlíky, že na světě je přibližně 22, 3 milionů legitimních uprchlíků - z Iráku, z Íránu, z Afghánistánu, ze Somálska a ze Srí Lanky.

A počet osob, které mohou legitimně prokázat politické pronásledování, je ještě daleko vyšší. Harriet Sergeantová, autorka zprávy o uprchlících v Británii, to vysvětlila takto: "Jste-li chudý a žijete-li v Třetím světě, jste utlačován. Máte nesmírně malou mzdu, soudnictví vám neposkytne zastání, kdykoliv vás může zmlátit vláda, jiný kmen, sousedi. Máte množství důvodů, proč se obávat pronásledování."

V minulosti se takoví lidé nemohli dostat do zahraničí. Nyní jsou schopni cestovat. Avšak součinnost větší mobility obyvatelstva a víceméně liberálních evropských zákonů poskytujících politický azyl vedla k hrůzám přeplněných uprchlických táborů, ke vzpourám a k byrokratickým katastrofám.

Evropské země ovšem také přijaly množství příslušníků bývalého francouzského a britského impéria, Němci přijali z Turecka a z Jugoslávie mnoho "gastarbeiterů" na vykonávání prací, které sami Němci nechtěli dělat.

Nyní, o několik desetiletí později, je jasné, že se tito přistěhovalci ani jejich děti nevrátili do zemí svého původu. A mnozí se příliš dobře neasimilovali. Někdy je to vina hostitelských států: v Německu jsou zákony občanství tak těsně spojeny s německými pojmy etnické příslušnosti, že ani Turek třetí generace, žijící v Německu, německé občanství nedostane. Někdy je to vina samotných přistěhovalců: Británie má nezvykle vysoké procento mezirasových manželství, má také mezirasovou rockovou hudbu a mezirasový filmový průmysl, avšak někteří přistěhovalci brání svým dětem, aby se nechaly "zkazit" domácí britskou kulturou.

Neasimilovaní přistěhovalci trpí nezaměstnaností. Tak vznikají ghetta, gangy a zločinnost. Mnoho fanatiků, kteří unesli loni v září letadla, žilo dlouhá leta v Německu. V evropských zemích vládne ohledně přistěhovalectví dvojznačné smýšlení. Žádná z evropských zemí nemá multikulturní tradici, ale zároveň všechny tyto země mají stále ještě velký pocit viny ohledně druhé světové války, takže nechtějí, aby vypadaly rasisticky. V důsledku toho se tedy v Evropě pohybuje veřejná debata mezi pokrytectvím, samolibostí a dvojznačností. Evropští politikové a novináři nekritizují přistěhovalce, aby nevypadali nacionalisticky nebo rasisticky. Ti, kdož argumentují pro rychlejší asimilaci, jsou obviňováni z rasismu.

Není divu, že politikové opustili otázky imigrace a asimilace a přenechali je extremní pravici: Le Penovi, Haiderovi a novým politickým seskupením v Holandsku, v Belgii a v Dánsku. Někteří pozorovatelé francouzských všeobecných voleb doufají, že se tohle nyní změní, pod vlivem dočasného Le Penova volebního úspěchu ve Francii. Ve Francii je nyní zapotřebí upřímnější, razantnější celonárodní debaty o tom, co to znamená být Francouzem a jak se na této národní definici mohou podílet přistěhovalci.

Amerika s tímto problémem Evropanům může těžko pomoci, uzavírá autorka. I když je to jistě lákavé, Američané nemohou radit Francouzům jak být Francouzi, či Holanďanům jak být Holanďany. Už také proto, že i Američané mnohdy zastávají vůči přistěhovalectví pokrytecké stanovisko a jejich postoj vůči tomuto problému se často radikálně měnil. A evropské národní tradice Evropanům posloužily velmi dobře, poskytly jim bezpečnou a pohodlnou národní totožnost a společenskou soudržnost, které je zapotřebí pro demokracii a prosperitu.