O čem to je

Nečekejte rozbor historických příčin izraelsko - palestinského konfliktu. Tahle Maupassantova knížka je o kariéře žurnalisty Georga Duroye. Synka francouzských živnostníků z Centeleu, co dobýt Paříž přišel. Oklikou přes Maroko, Alžír, Tunis a ředitelství Severní dráhy s mizivým platem 1500 franků ročně.

Poprvé jsem tu zaprášenou knihu četl jako gymnazista před dvaceti lety, za pozdního bolševického babího léta. Z pohledu občánka malého podkrušnohorského městečka i pozdějšího chemika zpracování ropy kategorie D7, popisovala dávno zaniklý bídný svět ošklivého raného kapitalismu.

Ale protože mnoho dcerek a synků, nic zlého netuše o velikosti zbytku zeměkoule, přišlo dobýt i Prahu a protože tu máme zas - raný kapitalismus s opičí tváří...

Poslanec za levý střed

Bývalý kolega z Alžíru Forestier a vedoucí politické rubriky deníku La Vie Française dojednal Duroyovi schůzku s ředitelem listu Walterem na třetí hodinu. Měl odevzdat vstupní článek "Vzpomínky afrického pěšáka." Téma se zrovna hodilo k interpelaci politického protivníka v poslanecké sněmovně.

Předpokoj byl plný divných lidí, ostatně jako jsou divné všechny "civilní" návštěvy v redakcích. Pořád něco chtějí, v něco doufají a furt si myslí, že právě jejich záležitost bude někoho zajímat. Pan ředitel měl důležitou už hodinovou poradu s dvěma členy Rozpočtové komise.

Duroy dostal nápad a znovu oslovil redakčního sluhu. "Pan Walter mě pozval na třetí hodinu," řekl. "Ale podívejte se, jestli tu není můj přítel Forestier."

Pan Walter držel karty, hrál soustředěně a pozorně. Jeho protivník, velký hubený poslanec za levý střed, svižně sbíral a míchal lehké pestrobarevné listy.

Básník Norbert de Varene seděl v ředitelově křesle a psal článek, spisovatel Jacques Rival ležel se zavřenýma očima na pohovce a kouřil doutník. Jeho povídky v deníku nikdy neměly víc než 200 slov. Honoráře měli oba skvělé.

Na černém stole s měděným kováním ležela neuvěřitelná halda papíru. Dopisy, pohlednice, noviny, časopisy, účty a tiskopisy všeho druhu.

Ředitel se náhle nad čočkami brýlí podíval na Duroye: "Nesete mi ten článek? Dneska by se hodil, vyšel by zároveň s Morelovou interpelací."

Duroy měl práci.

Vedoucí společenské rubriky

Tuhle funkci před ním zastával redakční tajemník Boisrenard. Starý poctivý novinář, přesný a úzkostlivý jako úředník.

Už třicet let byl redakčním tajemníkem jedenácti různých deníků, ale své názory a způsob práce nikdy nezměnil. Přecházel z jedné redakce do druhé, jako se střídá restaurace, a skoro nepostřehl, že ve všech kuchyních se nevaří úplně stejně. Politické i náboženské přesvědčení mu bylo cizí. Byl oddaným služebníkem. Pracoval jako slepý, který nic nevidí a hluchý, který nic neslyší.

A jako němý, který o ničem nikdy nemluví. Potrpěl si však na stavovskou čest.

Pan Walter si ho velice cenil, ale v malých společenských zprávách se rozhlašují novinky a pověsti, jimi se působí na čtenáře a kurs renty.

Proč šikovný Durouy?

Mezi zprávami o dvou společenských večerech musí redaktor narážkami dovést čtenáře, aby sám uhodl, co chce.

V malých zprávách musí každý čtenář každý den nalézt aspoň jednu řádku, která ho zajímá, aby zprávy četli všichni.

La Vie Française byl deník, kde šlo především o peníze. Majitel byl burzián, který využíval tisku a poslaneckého mandátu jako páky.

Vykoval si zbraň z dobromyslného vystupování, vždycky kličkoval pod usměvavou maskou správného chlapíka, ale práci svěřoval jen lidem, které si prozkoumal, prověřil i vyzkoušel, a když zjistil, že jsou mazaní, odvážní a hodí se ke všemu.

Fajnová práce

Vyvracet tak, aby se šeptaná zpráva potvrdila nebo ji potvrdit takovým způsobem, aby nikdo nevěřil. Výborně účinkuje i metoda dvojitého obvinění - jedno z nich se ukáže jako falešné a spolehlivě tak spláchne věrohodnost i druhé lumpárny, která se ovšem opravdu stala.

Soudce i poslanec čtou přeci také noviny.

Stačí pár šikovných zpráv a cenný papír klesne nebo vystoupá, jak libo. Bublina sice praskne, ale proces koupě-prodej pracuje rychleji. A na konci je přeci vysněný balík. Ale ne pro autora. Proto ten neustálý nábor mladých šikovných naivních. Se svatým leskem spisovatele v oku udělají levně špinavou práci. Než přijdou na to, co vlastně dělají, je hotovo. Pak je to začne bavit. Časem je jim to putna.

Kdo jednou zahlédne velké balíky a zjistí jaké opice je vlastně přesunují, nemůže už nikdy normálně pracovat za směšnou mzdu bez kyselého výrazu.

Vedoucí politické rubriky

Inspirátory a skutečnými redaktory La Vie Française bylo asi půl tuctu poslanců. Ve sněmovně jim říkali "Walterova banda". A záviděli jim.

Vedoucí politické rubriky Forestier byl pouhým nastrčeným panákem a vykonavatelem záměrů, které vymyslili. Hlavní článek mu vždycky našeptali a Forestier ho šel psát domů, aby prý měl klid. Tam mu ho ovšem většinou nadiktovala manželka. Informace měla přímo od zdroje. Z postele pana poslance a budoucího ministra zahraničí Třetí republiky.

Noviny však měly mít literární a pařížský ráz, proto podnikatelé získali i dva slavné spisovatele z nestejných oborů, Jacquese Rivala, který psal články o aktualitách a Norberta de Varenne, básníka a pisatele vymyšlených příběhů. Vlastně povídkáře.

Potom levně v záplavě žoldnéřských pisálků ochotných ke všemu, opatřili kritiky umění, malířství, hudby a divadla. Redaktora kriminalistu a redaktora rubriky dostihů.

Dvě dámy ze společnosti - tlustá Bílá pacička a hubené Růžové domino - posílaly články o společenských událostech. Pojednávaly o módě, známých lidech, etiketě i společenském chování a prosazovaly zajímavosti ze života slavných žen.

La Vie Française hrála ne nejnižší kurs politiky a nejvyšší kurs státních papírů.

Epilogue

Kniha, zdá se, nezestárla ani o den. Ale proč se sakra jmenuje Miláček? Měl pan Walter nakonec parohy? Který poslanec je nakonec nasadil i panu Du Roy de Cantel?

A vůbec, který román na pokračování teď vychází v Lidových novinách? Ale to jsem si právě teď vycucal z prstu.

Miláček, Guy de Maupassant

Odeon 1968, Cena vázaného výtisku17,50 Kčs.

Z francouzského originálu Bel-Ami nakladatelství Louis Conard 1928 přeložil Břetislav Štorm