Poučení z voleb

12. 7. 2010 / Přemysl Janýr

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam o tom, že je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění, shrnuje Václav Bělohradský ve své analýze Pět poučení z květnových voleb. Vypočítává v nich proč čeští voliči volili blbě, když se nechali nachytat drsnou propagandou antisociální pravicové lůzy. Ne že by jeho argumenty neměly hlavu a patu. Je to však houževnaté ulpívání v myšlenkových kategoriích pravice a levice, což jeho analýzu činí předvídatelnou, schematickou a neuspokojivou.

Pravicovost a levicovost jsou jednoduché kategorie, které nahradily dificilnější vzorce myšlení nejen v Česku, ale do jisté míry v celé Evropě a Americe. Ještě před nedávnem se hodnotové orientace a s nimi i politické strany v tradici Francouzské revoluce rozlišovaly na sociální, liberální a konzervativní. Novodobá česká historie by mohla naznačit, že jiným relevantním kritériem je bez ohledu na obsah autoritativnost či demokratičnost formy. A i samotné dělení na pravici a levici je při bližším ohledání poněkud komplexnější matérií, než rozhodnutí, kterému fotbalovému klubu budu fandit.

Od Bělohradského by se dalo očekávat spíše zamyšlení nad tím, proč k takové regresi západního politického myšlení v posledních desetiletích došlo, než její další kultivování.

Podle mého soudu je tato regrese následným projevem krize identity, rozpadu hodnotového systému. V poválečném období byl udržován rozdělením světa na dva mocenské bloky s rozdílnými hodnotovými preferencemi. Konkurenční situace nutila obě strany respektovat také referenční hodnoty protivníka. Východní blok postupně přejímal hodnoty ekonomické úrovně a svobod občanů, západní blok hodnoty sociálních jistot. Dlouhodobě tak docházelo spíše ke sbližování a hodnotové diferenciaci, než k polarizaci a hodnotové redukci.

S kolapsem východního bloku tento tlak pominul. Západ, považující se (ne zcela neoprávněně) za vítěze, si to interpretoval jako důkaz superiority vzorců individuálního prospěchu, tvořících páteř kapitalistické ideologie, zatímco kolektivní a sociální hodnoty byly asociací s poraženým systémem diskreditovány. V průběhu devadesátých let byly postupně odstraněny všechny interferující hodnotové systémy a jako jediná univerzální norma zbyly ekonomický prospěch a politická a vojenská moc potřebná k jeho dosažení.

Zároveň se rozplynula dosavadní asociace mezi výkonnou ekonomikou a demokratickým řádem. Nejpozději od konce osmdesátých let jsou ekonomicky nejúspěšnější vesměs nedemokratické režimy. Také v západních zemích dochází v zájmu profitu k odbourávání tradičních demokratických mechanismů ve prospěch moci a profitu. Neocons a Bushova administrativa představují zatím vrcholnou fázi transformace demokratických systémů na režimy bezohledně kořistnické, vůči ostatním zemím, vůči domácímu obyvatelstvu a nakonec i vůči vlastnímu státu.

V Česku a dalších postkomunistických zemích proběhla tato transformace obzvláště razantně. Trivializace politična na levici a pravici, chápaná na obou stranách daleko spíše ve významu naši a nepřátelé, odráží rozklad a trivializaci obecných hodnot. Agresivita na obou stranách nevyplývá z pocitu sebejistoty a převahy, ale naopak z pocitu nejistoty, dezorientace a bezradnosti. Všichni vědí, že to, co vzniklo po Listopadu, není k žití stejně jako to všichni věděli i před ním. Oproti tenkrát však dnes neexistuje ani atraktivní alternativa, ani srozumitelná vize.

Václav Bělohradský rozpoznává s poukazy na nejpokleslejší a nejvulgárnější formy agitace v květnových volbách pouze nepochopitelný posun doprava. Zapomněl již, jak kultivovaně docent Klaus před dvaceti lety národu na ekonomických křivkách dokazoval, že čím více se nechá okrádat, tím lépe se mu bude dařit, protože k němu bude bohatství zlodějů prokapávat? Opravdu ve vývoji volebních klipů od Léčby Klausem k Přemluv bábu rozpoznává sebevědomý nástup a nikoli hořké konce jedné ideologie?

Odehrávaly se ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, shrnuje, aniž by se zamyslel nad vnitřním rozpoložením člověka, který má potřebu proti chudým a slabým bojovat. Sebejistota to rozhodně není, nýbrž strach z vlastní chudoby a slabosti. Vulgárnost projevu je ovšem v první řadě třeba připsat právě polarizaci pravolevých vzorců třídního boje, vyhrocovaných z nedostatku konstruktivních vizí oběma stranami bez rozdílu. K jejímu překonání Bělohradského text právě nepřispívá.

Dvacet let je zřejmě potřebná doba, aby si společnost svou situaci nově vyhodnotila a začala si sama spontánně vytvářet nové hodnotové vzorce. Řecko jistě fungovalo jako srozumitelný symbol, však máme s placením škod napáchaných politiky sami dostatek zkušeností. Bělohradský ho přiřazuje pravicovému kontextu, ačkoliv k němu sám dodává výsostně levicovou interpretaci. Existuje však i jiná: vědomí odpovědnosti. Ochota rezignovat na nejrůznější příspěvky a přídavky samozřejmě postihne také či především chudé a slabé, v tom má Bělohradského třídní vidění pravdu, ale rovněž ty, kdo jsou na tom o něco lépe, tedy největší část voličstva.

Symbolika Řecka i tato ochota vyjadřují odmítnutí jak pravicové ideologie, podle které není třeba se o nic starat, protože vše vyřeší neviditelná ruka trhu, tak i levicového populismu slibů a rozdávání. Především však je výsledek voleb odmítnutím celé dosavadní pravolevé politické garnitury. Nejen, že její oba největší protagonisté, ČSSD a ODS, spadly na svá historická minima a staly se přiměřenými středně velkými stranami, ale spontánní voličská iniciativa Defenestrace 2010 jim navíc řádně zamíchala i s jejich interní kádrovou politikou.

Fenomén dvou nových parlamentních stran tvořících vládní většinu zmiňuje Bělohradský pouze okrajově a s nikoli bezdůvodnou skepsí. Nicméně stojí za zamyšlení ze dvou perspektiv: na které hodnoty úspěšně vsadily a jaká očekávání s nimi tolik voličů spojuje?

Top 09 ovšem svou předvolební rétorikou zaměřenou na voliče ODS Bělohradského pravicové trauma zdánlivě potvrzuje. Avšak nenechme se mýlit, to není žádná další neoliberální varianta ODS, ale strana se skutečným konzervativním programem s důrazem na tradici, odpovědnost a morálku. Ponechme stranou, do jaké míry ho bude naplňovat, a zaznamenejme pouze, že její nečekaně vysoká podpora prozrazuje významný hodnotový posun společnosti daleko od dosavadního nevázaného modrého kořistnictví. Zda si ji zařadí jednoznačně k pravici, přenechejme těm, pro které je to důležité.

Věci veřejné s.r.o. se od pravolevých schémat výslovně distancují, ale kdo na nich trvá, nalezne v jejich desateru převahu zřetelně levicových požadavků. Jakkoli neprůhledné a komerčně motivované pozadí strany je, faktem je, že se rozhodla vsadit na hodnoty občanské společnosti a uspěla s nimi. To vypovídá z větší části o posunech ve společnosti a jen z menší o konkrétní straně.

Oprostíme-li se tedy od setrvačnosti publicistických klišé, naznačují nám květnové volby především výrazný hodnotový posun směrem k občanské společnosti a výraznou hodnotovou diferenciaci oproti dosavadní pravolevé trivialitě. Nepřeceňujme přitom jejich význam -- jsou pouze momentální sondou do dlouhodobě probíhajících společenských procesů. Nové uvědomění si vlastní spoluzodpovědnosti, růst občanské angažovanosti a sebedůvěry i rekonstrukci morálních hodnot lze sledovat již delší dobu, mimochodem zcela v duchu Peroutkova údajného sebeklamu. Výsledek květnových voleb je jejich prvním zřetelným promítnutím do reálné mocenské politiky. A pokud se něco nepřihodí, rozhodně ne posledním.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 12.7. 2010