Jde o soud, který se stane dost možná do budoucna památnou událostí. Jaká je však věcná podstata případu?

Počátkem září loňského roku lidé z alternativní pražské scény veřejně proklamovali, že v rámci aktivit „Týdne nepřizpůsobivosti“ obsadí v Praze některý zanedbaný a neudržovaný objekt a zřídí v něm squat zahrnující vznik kulturního a sociálního centra.

Policie vytipovala hbitě řadu takových objektů v Praze a obcházela jejich majitele se žádostí o souhlas s případným zásahem. Firma vlastnící dům Na Slupi souhlasila. Následně dne 12. září byl dům obsazen asi dvaceti mladými lidmi, kteří vyvěsili transparenty a usídlili se na jeho střeše. Ráno dalšího dne kolem 6:45 hodin dům obsadila policie a squatery zajistila. Poté byli odvezeni do policejních cel a v následujících dnech ve zrychleném řízení potrestáni a propuštěni na svobodu. Řada z nich podala odpor proti trestnímu příkazu. Ti pak stanuli před soudem.

Policie stihla ještě večer před zásahem brutálně rozehnat pokojnou demonstraci na podporu squaterů před domem a pozatýkat prakticky všechny její účastníky. Po celou noc byla ulice uzavřena a konaly se tam policejní manévry stovek těžkooděnců a těžké hasičské techniky.

Budova samotná je ušlechtilou polyfunkční stavbou z přelomu 20. a 30. let minulého století, kde v suterénu byly veřejné lázně, v přízemí obchody, v dalších podlažích pak lékařské ordinace a v nejvyšších patrech byty. Ještě v 70. letech byl dům v bezvadném stavu a byl řádně provozován, včetně lázní. V té době jsem do něj pravidelně docházel a toto mohu dosvědčit. Problémy nastaly po jeho privatizaci počátkem 90. let, kdy následně prošel rukama několika vlastníků. Již v roce 1995 na něm bylo možno shledat nedostatečnou údržbu a chátrání. Toho roku byl dražen za 20 milionů a v souvislosti s tím se nový vlastník poprvé na Památkovém ústavu hl.m. Prahy zajímal dne 5. prosince o možnost demolice. To ještě měly společné prostory mramorové obklady a veškeré původní kvalitní architektonické a řemeslné prvky byly na svém místě. Památkový ústav prohlásil demolici za nepřípustnou. V roce 2001 stavební úřad vyhnal poslední nájemce bytů, protože stavba začala podle něj svým stavem ohrožovat životy a zdraví tam pobývajících osob. Následně v roce 2005 v rámci uvažované koupě firmy vlastnící dům vznesl kupec – italský podnikatelský subjekt – dotaz na možnost demolice objektu. Opět bylo úředně sděleno, že demolice je nepřípustná. Tedy chátrání nadále pokračovalo. Střecha byla zčásti zbavena krytiny, a také oplechování a svodů dešťové vody. V objektu bydleli bezdomovci, na střeše vesele mohutněly keříky a stromky náletové zeleně, dokonce tam i zahořelo. V roce 2006 došlo k vyhnání bezdomovců a zazdění otvorů, kterými by mohlo dojít ke vstupu do domu.

Nyní (přinejmenším od roku 2006) je vlastníkem domu společnost s ručením omezeným a základním jměním 100 tisíc Kč, jež nevyvíjí žádnou činnost a je zadlužena. Jejím jediným společníkem je opět společnost s ručením omezeným (se sídlem na totožné pražské adrese), jež má základní kapitál 200 tisíc Kč a je vlastněna dvěma společnostmi - jedna má sídlo v Lucembursku a druhá na Panenských ostrovech. Za vlastníka jedná Ital, který má bydliště totožné se sídlem obou společností s ručením omezeným. Při soudním jednání vyšlo najevo, že různé společnosti v čele s týmž Italem vlastní další nemovitostí v Petrské ul. a na Malé Straně.

Podle svědkyně – dlouholeté pracovnice Národního památkového ústavu v Praze – je v této části Nového Města nejotřesnějším případem vedle zdevastovaného bývalého Nádraží Vyšehrad právě tento dům. Svědkyně vypověděla, že jde o modelový případ spekulativního zacházení s privatizovanými nemovitostmi v Pražské památkové rezervaci. Cílem je zničení stavby a následné komerční využití lukrativního pozemku. Přitom úřady státu i města se v těchto případech chovají pasivně a k vlastníkům velmi blahovolně.

Je zřejmé, že jde o názorný příklad zneužití vlastnictví. Podle českého ústavního pořádku vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Vlastnictví je totiž společenský vztah. Každý vlastník tedy musí respektovat, že jeho vlastnictví a výkon tohoto práva mají společenský kontext a dopad. Pokud takový vlastník nemovitosti tuto nemovitost opustí, nechá chátrat a devastovat tak, že ohrožuje kolemjdoucí (což se v daném případě opravdu po delší dobu dělo), pak takový vlastník zneužívá svého vlastnictví ke škodě druhých a pokud jde o stavbu chráněnou podle zákona a on se její devastací snaží dosáhnout jejího zániku, jedná v rozporu se zákonem a s chráněnými obecnými zájmy (zde konkrétně se zájmy na uchování kulturních, historických i urbanistických kvalit Pražské památkové rezervace jako statku chráněného i UNESCO coby kulturní hodnoty všeho lidstva).

Tento veskrze neřádný vlastník páchající protiprávní skutek odmítl se squatery jednat, trval na jejich odchodu a podal dokonce trestní oznámení v zájmu provedení policejní represivní akce. A policie toho využila k okázalé demonstraci síly a represe. Ale co je ještě horší je fakt, že soudce pojal vlastnictví jako hegemonní hodnotu, jako hodnotu absolutní, jako dogma. Manifestoval, že i zneužívané vlastnictví je chráněno státní mocí. Jeho postoj byl od počátku nikoli nestranný. Při výslechu obžalovaných s jejich názory polemizoval a zpochybňoval je. Dokonce zdůvodňoval druh a výši trestu u některých tím, co pronesli ve svém posledním slově před vynesením rozsudku, což poněkud zavánělo postihem za „myšlenkový zločin“. Byla snaha potrestat přísněji ty osoby, jež vzhledem ke schopnostem veřejného vystupování soudce vyhodnotil jako „ideové vůdce“. Řada projevů obžalovaných byla velmi dobrá, předem připravená a já si opět uvědomil, že před soudem podle všeho defiluje vzorek té lepší části dnešní mládeže. Studentky politologie a dějin umění, sociální pracovnice, lidé hluboce zaujatí sociální otázkou a sociálně vnímaví.

Když se mě ptal jeden novinář na chodbě, jak bych já rozhodl, kdybych byl soudce, tak jsem mu odpověděl, že bych vynesl výrok o vině a upustil od potrestání, protože samo projednání věci před soudem splnilo svůj účel a míra nebezpečnosti skutku pro společnost (míra společenské škodlivosti) byla minimální. Soudce měl ovšem jiný názor. Při vynesení rozsudku přednášené odůvodnění bylo ovšem zajímavé i z jiných hledisek. Za zaznamenání stojí, že soudce výslovně odsoudil způsob a rozsah policejního zákroku proti spontánně vzniklému shromáždění před domem. Dokonce se vyjádřil, že takový zásah tu nebyl od roku 1989.

Bohužel, o další část ústního odůvodnění jsme přišli, když dal soudce vyklidit veřejnost poté, co se někteří příznivci obžalovaných soudcovým formulacím a přeřeknutím hlasitě smáli. Bylo to zbytečné a bylo by bývalo daleko lepší pozorně vyslechnout právní i skutkové úvahy samosoudce až do konce. Bez nějaké opory v dokazování totiž např. tvrdil, že obžalovaní by z domu patrně opravdu odešli, ale proto, aby se tam nastěhovali další a squat opravdu vznikl.

Obžalovaní i jejich přátelé se následně po víc jak pětihodinovém soudním jednání přesunuli do Truhlářské 11, kde nyní opravdu funguje sociální a kulturní centrum. Zde se pravidelně vyváří pro bezdomovce, tady se např. mohou bezdomovci ohřát a shlédnout nějaký film. Zde se pořádají výstavy a ve výhledu jsou i další nekomerční kulturní akce pro širokou veřejnost. Centrum v Truhlářské je obdivuhodným ostrovem kulturní, sociální a komunitní práce v lokalitě přesycené komercí, přímo v centru města. Pokud tam zajdete, tak vás uvítají sympatičtí mladí lidé a rádi vám ukáží centrum a dají informace o dalších akcích.

Lze jen doufat, že nynější kauza probudí širší debatu o squattingu, že tato oblast alternativních aktivit nebude represívně potlačena, ale rozumně upravena. Úplně by stačilo, kdyby radnice místo bezhlavého rozprodeje obecních nemovitostí některou z nich nabídla za domluvených podmínek k vytvoření kulturního a sociálního centra alternativních, nekomerčních aktivit.