Na Czechteku jsem sice ještě neměl onu pochybnou čest, ale už v Berouně o dva roky později jsem na vlastní kůži poznal, zač je toho loket, když jsem byl zadržen na základě toho, že jsem měl prapor. Policistu, který dosvědčil, že jsem se "rozběhl proti kordonu ve snaze jej udeřit" jsem poprvé zaregistroval, až když na mě ležel. Pak následovalo skupinové vycucávání obvinění z prstu, a to na akci kde by stačilo, aby pár příslušníků v čepicích lidem vysvětlilo že mají uvolnit průchod neonacistům, nebo že dostanou pokutu. Tentýž pocit jsem měl na Czechteku, kde by stejný postup jistě také vyústil k opuštění nezamluvených pozemků ... Ale to by nebyla naše policie, kdyby se nemohla blýsknout. Nejlépe pak rozbuškou a pendrekem. Když už je tedy potřeba někde zajistit průjezd, jakto že to není možné normální domluvou, ptal jsem se sebe na prvního máje 2007, kde se situace opakovala v bledě modrém.

Policie jakoby si vytvářela záminky k zadržení tím, že rozpoutá paniku tak, aby pak nebylo důkazů neviny zadržených. Dokazujte, že jste něco neudělali, když naproti vám sedí ctihodný příslušník, který dosvědčil, že jste tam byli. A pak tomu prvnímu druhý dosvědčí, že on tam také byl a soudci to stačí - a ejhle hned tu máme dalšího odsouzeného extremistu do počtu.

Když jsem se nechal naposledy sebrat, bylo to o křišťálové noci v Praze na Jungmannově náměstí také roku 2007. Ano původně jsem byl v davu, jenž pln hrdinného nadšení mířil na Karlovo náměstí. Ale když jsme už potřetí za sebou narazili na policejní zátaras, bylo jasné, že hlavní program večera skončil. Takže rozum i lenost velely vyrazit k domovu. Povedlo se nám mezi třemi raziemi do davu dorazit až na Jungmannovo náměstí, kde jsme se v řídnoucích skupinkách rozmýšleli, jestli tedy už domů nebo ještě na chvíli na Staromák.

Zničeho nic se ze dvou stran přiřítily kordony a zadržely takřka všechny, kdo v té době byli na náměstí. Zřetelně si pamatuji tu hrůzu a zmatek v očích mladé ženy plačící a chvějící se vzlyky. Stála vedle mě s rukama nad hlavou položenýma na zdi. Přišla k tomu chuděra jako "slepej k houslím". Asi po půlhodině se jí povedlo jednoho ze strážníků přemluvit, aby jí pustil, že šla náhodou kolem. I jednomu kamarádovi se povedlo jinému příslušníkovi vymluvit díru do hlavy. Taky ho pustili na dobré slovo. I když do té doby držel anarchistickou vlajku a zahodil ji, až když bylo jasné, že je třeba vzít nohy na ramena.

Policie nás sesbírala jako koťata. Nejprve nás pár hodin pedagogicky nechali v tichosti sedět na stanici a neustále okřikovali, že nesmíme to, či ono. Dvakrát se za tu dobu stalo, že policistům, co nás hlídal, zazvonil mobil. Vyzváněcí melodie prozrazovaly, že Dan Landa je v policejním kolektivu velmi oblíben. Poté přišel výslech. Vlastně jenom formalita. Vrátili nám naše věci a rozvezli nás po jednom po policejních služebnách po celé Praze. Mě do Běhounkovy ulice. Kde nás drželi až do časných ranních hodin. Když jsem konečně došel domů, začínalo svítat. Naštěstí jsem neměl smůlu na hrubiány. Ale slyšel jsem svědectví o dívce, co se o sobě dozvěděla ledacos. Nejen že je špinavá feťačka. Ještě jí pro jistotu trochu propleskli, aby na to nezapomněla.

Výše popsané mě vede k otázkám proč a kdo z toho má prospěch ? Domnívám se, že tato situace jistým lidem ve vedení policie když ne vyhovuje, tak alespoň nevadí. Vždyť každý by mohl ještě poděkovat za takovou výchovnou lekci. Nikomu se přeci nic nestalo. Nebo ano? To nevadí, brzo se na zranění způsobená rozbuškami a obušky zapomene.

Hlavní je že každý za pouhou tisícovku pokuty dostal názorně ochutnat tu bezmoc, jakou prožívá správný zadržený. S pouty na rukou nejste nic. Snad ještě míň než to a propříště už je vám jasné, jakže to vlastně funguje. Že je lepší zůstat doma v teple a raději vůbec nevycházet, protože by se mohlo třeba stát nějaké to neštěstí. Jako třeba na tom Palačáku, kde i ti, co si uši myjí pravidelně, žádnou výzvu nevyslechli. Ale zaplatili za to. Každý má přeci svobodu zaplatit tisíc korun pokuty a mít to z krku, nebo se zkusit s policií v předem prohraném klání soudit.