Kriminalizace myšlenek, jinakost, malý český rybníček a kdo je a kdo není Čech

30. 6. 2009 / Fabiano Golgo

Za celých dvanáct let, co sleduji Čechy antropologickýma očima, jsem si uvědomil, že pokud existuje jedna vlastnost, která proniká téměř všemi rysy českého života - je to odmítání "jinakosti". Jakákoliv odlišnost od toho, co se v homogenním malém českém kulturním rybníčku považuje za "normální", se nepřipouští.

To vede k mnoha věcem, ale jednou z nich zcela jistě je to, na co poukázal Jan Čulík ve svém článku, reagujícím na texty Štěpána Kotrby a Karla Dolejšího.

Dodneška nedokážu pochopit důvod pro zakazování Mein Kampfu, který jsme měli u nás ve škole v sedmé třídě jako povinnou četbu. A ani já, ani moji spolužáci se z toho nestali nacisty...

Vojenská diktatura, která nám v Brazílii odebrala na dvacet let svobodu, zakázala dokonce i zmínku slova "komunismus". Samozřejmě, že pak získali komunisté v prvních svobodných volbách miliony voličských hlasů.

Když se něco zakáže, stane se to zakázaným ovocem a pro mnoho lidí to začne být atraktivní.

Tolik dnešních takzvaných nacionalistů z Dělnické strany se k této organizaci přidalo jen proto, že celé toto hnutí dostalo auru zakázanosti, což znamená, že je to velmi perspektivní pro mladé lidi, rozzlobené, že nemají budoucnost. Takže zakazovat nějakou myšlenku, názor, nebo i vědeckou evoluci je utopické a neefektivní.

Když jsem pracoval v Brazílii v televizním pořadu, v jehož rámci se každý týden vysílala diskuse šesti politiků nad aktuálními otázkami, zkušený novinář, který pořad moderoval, mě vždycky žádal, abych pokaždé do panelu pozval fašistu, populistu nebo komunistu, protože, jak mě naučil, nejlepším způsobem jak jim odebrat auru potlačovaných obětí nebo umlčovaných hrdinů je dát jim příležitost mluvit. Když dostanou prostor v televizi, vždycky to k nim přitáhne několik chabých myslí, ale odradí to daleko víc těch lidí, kteří dosud měli sympatie k určitým aspektům jejich ideologie. Obrovský prostor v médiích rozbije všechno, i milostný vztah...

Je ale zajímavé být svědkem toho, že v České republice je zvykem, že si lidé vyměňují monology, nikoliv názory - a málokdy někdo oslabí svůj postoj ve snaze najít kompromis s druhou stranou. V ČR prostě existuje množství týmů, musíte být buď pro Spartu, nebo pro Slavii, buď jste s námi, nebo s nimi. Je frustrující vždycky se dostat při diskusi s Čechy do slepé uličky v důsledku jejich dogmatických a často proletářských názorů - protože nikdo neposlouchá, jen vyjadřuje své bigotní názory.

Jediné, na čem se Češi mezi sebou shodnou, je to, že se v českém prostředí v žádném případě nebude přijímat jinakost. Ani v jejich názorové skupině.

Co je společnost

Karel Dolejší píše: "Společnost jistě není majetkem státu, ale společnost také existuje jen tam, kde proběhla víceméně úspěšná socializace a akulturace jedinců."

Ale, kdopak to kdy řekl? Společnost existuje i tam, kde v jedné zemi žije společně množství nejrůznějších kultur. A i tam, kde jsou lidé individualisty a nepřijímají svého souseda. Karel Dolejší má zjevně zkreslený význam slova "společnost". Hovoří, samozřejmě, o tom, co on sám považuje za správný typ společnosti, totiž svou vlastní. Mezi řádky vyjadřuje tvrzení, že úspěšná společnost má určité parametry, které jsou zjevně jeho vlastní, jsou založeny na jeho vlastním malém českém světě. Mnoho tureckých, muslimských a asijských imigrantů po celé Evropě se vůbec úspěšně neasimilovalo a neakulturovalo. Nedošlo k asimilaci, ti lidé prostě jen žijí na Západě vedle lidí ze Západu. Existují společnosti, které neočekávají od svých občanů homogeneitu, ani to, aby si různé části společnosti rozuměly, platí to od Švédska až po smíšené pohraniční oblasti ve Slovinsku, například. Češi, podobně jako Vlámové, Valoni, Severní Irové, Lotyši a Kypřané si myslí, že národ či společnost musejí být homogenní.

Zajímavé je, že mnoho partnerských a manželských dvojic, které před více než 15 lety uprchly z Jugoslávie a usadily se v České republice, aniž by kdy plánovali se vrátit, měly děti, které nesměly být registrovány jako Češi, přestože se v České republice narodily. Koncept toho, kdo je a kdo není Čech, je velmi zvláštní. Jestliže není alespoň jeden váš rodič Čech, tak se nestanete Čechem, i kdybyste v Česku strávil celý život. Můžete zažádat o české občanství, ale nedostanete českou národnost. A mnoho lidí mi argumentuje (já s tím nesouhlasím), že to je přece samozřejmé, že Čech je Čechem geneticky (!) nikoliv podle toho, kde se narodil.

Pokud bychom přijali tento způsob uvažování, v jehož důsledku mimochodem mají tisíce vietnamských mladých lidí, kteří se v ČR narodili, falešnou národní totožnost, pak by Obama nebyl Američan, Pelé by nebyl Brazilec, protože jsou zjevně geneticky odlišní od těch lidí, kteří objevili, založili a rozvinuli jejich země. A Klaus, Werich, Gott, by byli Němci, nikoliv čistí slovanští Češi ... no a co? Jste tím, v jaké kultuře žijete. Neutvořila vás kultura vašich rodičů. Mám sestřenici, která se narodila mému japonskému strýci, Tadamori Suzuki. I když se jmenuje Jukiko a vypadá stoprocentně asijsky, je pro všechny Brazilka. Portugalština je její hlavní jazyk, v Brazílii chodila do školy, v Brazílii žije. Na druhou stranu mám dvě sestřenice, které se narodily v Americe brazilským rodičům. Jsou to snad Brazilky? Ne, jsou to stoprocentní Američanky. Portugalsky nemluví ani slovo. Všechny je považuju za své příbuzné, jen s různým kulturním zázemím.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 30.6. 2009