Pochopitelně, že takové pocity lze odsoudit jako nemorální. To ale ničemu nepomůže. Nedostatek solidarity má své sociálně kulturní příčiny. Solidarita v podobě státního přerozdělování je občany vnímána jako legitimní jen tehdy, pokud alespoň rámcově odpovídá sociálním poutům, jež mezi členy společnosti vytváří určitý emocionální tmel, určitou vřelost, pocit sounáležitosti.

V nedávné době se jasně ukázala propast, jaká mezi státem realizovanou a společností prožívanou solidaritou existuje v případě Romů – k nim zjevně česká většinová společnost necítí dostatečnou emoční vazbu, nepovažuje je za „jedny z nás“, a proto nechápe, proč by na ně měla doplácet. Nejsou na tom ale staří lidé často podobně? Když jsem nedávno šel kolem jednoho domova důchodců, udeřil mne do nosu pach dezinfekce tak silně, že to působilo vysloveně dehumanizujícím dojmem. Je dezinfikování určitých prostor čistě hygienickou nutností? Nemůže to být i znak sociálního vyloučení?

Autorita, kterou ve společnosti senioři kdysi požívali, vyplývala z jejich znalosti světa, z toho, že mohli předávat cenné zkušenosti, byli nositeli tradice, kulturní identity apod. Tato vazba je dnes pochopitelně drasticky oslabena – a nejen že od starých lidí neočekáváme, že by nám mohli předat relevantní vědění o světě, v němž žijeme, je to ještě horší: máme často pocit, že patří do nějakého jiného světa, v tom našem se mnozí neumí pohybovat, jsou v něm neobratní, překáží, v lepším případě jsou legrační. (Pro mne nezapomenutelným způsobem to vystihuje Miloš Forman v závěru Černého Petra, kde otec hlavního hrdiny starostlivě a hřímavě poučuje poněkud nechápavého potomka o tom, jak se má v životě chovat: současně cítíme, že má pravdu a myslí to dobře, současně je beznadějně a smutně komický – „Počkej, to je zajímavý, vole,“ okomentuje scénu přihlížející Pucholt… Postřehy tohoto typu, vyplývající z výborné znalosti společnosti, v níž vyrůstal, dělají z Černého Petra a Lásek jedné plavovlásky nejlepší Formanovy filmy, oproti nimž byla jeho americká díla převážně jen spektákly plné skvěle natočených klišé.)

Situace Romů a seniorů zde mají jednu podstatnou věc společnou – jejich sociální vyloučení je důsledkem nedostatku „kulturních kompetencí“: rozumí věcem jinak, mentálně žijí v jiném světě než tzv. produktivní část společnosti. O to závažnější celá věc je – ukazuje totiž obtížnou kulturní sdělitelnost naší společnosti. Nejsem si vlastně jist, zda je dostatečně srozumitelná nám samotným, zda nám dává smysl, zda se nám „rýmuje“, jak by řekl Erazim Kohák. Vybavuje se mi v té souvislosti, jak Milan Kundera kdesi velebí stáří jako věk, který dovoluje osvobození od běžných požadavků doby a jejího vkusu – dává jako příklad (samozřejmě) Janáčka, který na stará kolena, ignoruje existující pravidla žánru, napsal většinu svých převratných děl. Není společnost, která se negativně vymezuje vůči stáří, nutně společností notorických konformistů, poslušně na správných místech vykazujících tu správnou produktivnost? A není typickým znakem konformismu to, že potlačuje otázku smyslu a prostě jen koná, co se od něj očekává? A není tázání se po smyslu nutně spojeno s vědomím vlastní smrtelnosti, jehož je stáří všudypřítomnou a nepříjemnou připomínkou?

Zde se dostáváme k samotné otázce levice a její krize. Historické zdroje současného levicového myšlení jsou spjaty s kontextem, v němž bylo volání po solidaritě souběžné s obhajobou třídy, považované za hlavní produktivní sílu doby; přerozdělování zdrojů od majetných k nemajetným splývalo s oceněním zásluh pracujících na budování nového báječného světa. Dnes je tato vazba silně rozvolněna. Epochální spor mezi prací a kapitálem, který dával smysl existenci politické levice, ztratil své hrdiny, má už jen oběti. Hájit masivní formu solidarity znamená z velké části hájit zájmy těch, kteří nepracují. A už vůbec nebudují nový báječný svět – tato forma kulturního sebeporozumění dávno vyletěla děsivými komíny dvacátého století.

Čímž přicházíme k tomu, jak konkrétně se latentní antigerontismus může začít ve společnosti projevovat. Dát nenávisti ke starým lidem nějakou přijatelnou podobu bude dost obtížné – všude je jich plno, neunikneme jim, ale není snadné říct, co špatného vlastně dělají (asi nic). Averze se za takových okolností bude projevovat spíš neurčitou, ale tíživou podrážděností, která se tu a tam přeleje do nějakého konkrétního objektu nenávisti – obětního beránka. Kromě Paroubkovy ČSSD nebo Filipovy KSČM, která připomíná politický hospic, se může vyzuřit i na zcela jiných představitelích „neproduktivní části populace“ – např. na zmiňované romské menšině, kde se tyto motivy ještě zesílí příměsí rasismu a nihilistického nacionalismu.

Klíčovou roli ale může sehrát i antikomunismus. Setkal jsem se opakovaně s nadějí, že dvacet let po pádu totality, když jsme na hraně dalšího generačního předělu, se mladí lidé začnou – podobně jako jejich předchůdci v šedesátých letech v Německu – intenzivně ptát svých rodičů a prarodičů na jejich roli v minulém režimu. K tomu dost možná opravdu dojde. Obávám se ale, že spíše než autentickou národní sebereflexí se může takové „vyrovnání s minulostí“ stát jakousi racionalizací a ospravedlněním nenávisti ke stáří, které nás obklobuje a které nás nejen stojí peníze, ale v kterém navíc nevidíme žádný srozumitelný smysl. Jenže není život především právě stárnutím?

Položil jsem několik neuspořádaných otázek, na které nedokážu uspokojivě odpovědět. Nevím, co to všechno přesně znamená a co se s tím dá dělat. Ale mělo by se o tom aspoň začít mluvit.