MŠMT zhruba před 14 dny vyhlásilo rozvojový program na podporu škol, které realizují inkluzi (tedy podpora probíhajícího začleňování dětí a žáků se sociokulturním znevýhodněním do běžných škol), resp. pouze na podporu pro základní a mateřské školy.

Z programu však byly vyřazeny střední školy, jejichž práce je z hlediska prevence sociálního vyloučení znevýhodněných skupin absolutně klíčová. Ze základní školy totiž žák podle zákona vyloučen být nemůže, jeho docházka je povinná. K potenciální segregaci nebo diskriminaci tak může a nejčastěji dochází až na středních školách, a to z důvodu nízké individuální podpory neprospívajícím žákům, žákům s různými formami a mírou postižení nebo znevýhodnění z ekonomických nebo kulturních příčin na běžných školách.

Program tedy nereflektuje základní realitu inkluze žáků v českém školství. Totiž to, že největší problém nastává na středních školách a souvisí s velkou diferenciací středního školství.

Dalším rizikem programu je, že rozděluje příjemce (celkem má být rozděleno 100 mil. Kč, není však určena výše dotace na školu) na 2 skupiny – mateřské školy a základní. Mateřské školy, vzhledem k tomu, že jsou dlouhodobě podfinancovány, si nemohou a nemohly dovolit zaměstnávat někoho „navíc“ – tedy např. asistenta pedagoga (žádat mohou jen ty, které je zaměstnávají alespoň 3 roky).

Takže běžných mateřských škol (program se netýká škol speciálních – ty inkluzi provádět nemohou, neboť všichni jejich žáci mají nějaké postižení, popř. znevýhodnění) se tato dotace bude dotýkat jen výjimečně.

Navíc MŠ pro to, aby mohly eventuální dotaci vůbec získat, musí ještě realizovat další dvě opatření. Ve výčtu dalších opatření jsou však uvedena ta, která jsou možná realizovat především na základních školách a vyplývají z charakteru jejich práce, nikoli práce MŠ (např. přípravné třídy, příprava na vyučování, volnočasové aktivity, „reintegrace“ ze ZŠ praktických apod).

Mateřské školy tak na dotaci dosáhnou jen stěží (snad jen kdyby svou činnost označily za volnočasovou a navíc by dlouhodobě spolupracovaly s nějakou neziskovou organizací).

Finanční objem tak zůstane pro běžné základní školy, které vzdělávají více než 40% sociálně znevýhodněných žáků (to jsou takoví, kteří pochází ze socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí nebo socio-kulturně znevýhodněného prostředí, na jehož základě mohou vykazovat vyšší riziko vzniku sociálně-patologických projevů ve svém chování – to není definice MŠMT, ale má; pozn. autorky).

Přičemž sociální znevýhodnění si školy budou muset definovat samy. Pedagogicko-psychologické poradny totiž, ačkoli by podle zákona měly, tyto žáky nediagnostikují vůbec či minimálně. Na takovou práci totiž jednak chybí diagnostické nástroje, tak lidské zdroje – sociální pracovník znalý sociální diagnostiky a tuto diagnostiku provádějící v rámci školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologická poradny) totiž v našem systému neexistuje.

Aby tedy školy mohly definovat sociální znevýhodnění (a získat tak dotaci), musí splňovat minimálně 1 předpoklad – mít speciálního pedagoga, popř. školního psychologa, nebo kvalifikovaného výchovného poradce i v oblasti speciální pedagogiky. Takových škol je však minimum a program navíc tyto profesionály (tedy vysoce kvalifikovaného výchovného poradce a speciálního pedagoga, popř. psychologa), kteří garantují úroveň inkluzivity (tedy schopnosti školy pojmout do svého vzdělávacího procesu žáky se znevýhodněním a postižením a jejich handicapy vyrovnat) školy, absolutně nezohledňuje. Může tedy škola, která má více než 40% sociálně znevýhodněných žáků, reálně provádět inkluzi, pokud v ní není podporován kvalifikovaný výchovný poradce a zejména speciální pedagog?

Jak mohou asistenti pedagoga, kteří často pracují nad úrovní minimální mzdy, vést žáka s postižením nebo znevýhodněním bez odborného vedení speciálního pedagoga, a to alespoň v průběhu 3 let? Je takový systém vůbec inkluzívní? Učitel totiž není odborně kompetentní (pokud nemá speciálně pedagogické vzdělání) na to, aby vzdělávání žáků se speciální vzdělávací potřebou garantoval, potřebuje také vedení.

Škol, které dosáhnou na tuto dotaci, bude podle odhadu kolem 30 - 40 v celé ČR. V rámci programu se rozdělí 100 milionů korun. Navíc při výběru škol musí spolupracovat kraje. Vzhledem k současné situaci to budou asi jen některé. Tím jen poklesne konečný počet škol schopných plánovanou dotaci získat.

Může se tedy stát, že škol, které budou schopné prokázat všechny vyhlášené podmínky programu, bude jen 10.

Tento program je tedy zcela nevěrohodný, a to i v souvislosti s jeho mediálním obrazem, vzbuzujícím u rodičů znevýhodněných žáků naději, že se snad bude jednat o plošnou a systémovou podporu českých škol na cestě k vyrovnávání příležitostí.

Ironií všeho je, že v ČT byl program uveden do souvislosti s případem matky mentálně postižené dívky, která se snaží o integraci své dcery do běžné školy prostřednictvím pomoci asistenta pedagoga na takové ZŠ. Tento program však takový případ výslovně ve svém vyhlášení nepodporuje (dívka se totiž bude muset vzdělávat podle rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání pro lehce mentálně postižené, jenž MŠMT vylučuje jako „antiinkluzivní“, protože je program zaměřen na sociálně znevýhodněné žáky nikoli na žáky se zdravotním postižením).

Autorka je speciální pedagog a etoped.