S Občanským zákoníkem se ještě pobavíme

6. 5. 2009 / Stanislav Křeček

Kodex gigas

Krok první: obecně v právní teorii převládá názor, že doba velkých kodexů je již za námi. Argumentovat dnes tím, že předchozí právní úpravy civilního práva byly v platnosti desítky nebo dokonce stovky let, je zavádějící. Dnes to být argumentem rozhodně nemůže. Právo se neměnilo proto, že se ani poměry ve společnosti příliš neměnily. Ale je tomu tak i dnes? Dokáže dnes někdo říci, jaká bude česká společnost za deset, dvacet let? Jaké bude potřebovat právní úpravy s ohledem na vývoj práva evropského, rozvoj např. komunikační a vůbec techniky, růst emigrace a desítek jiných jevů?

Druhým vážným kontroverzním krokem je téměř neuvěřitelný rozsah této zákonné úpravy: 27937 ustanovení a kolem 500 stran. Je to způsobeno snahou všechny občanskoprávní vztahy, celé civilní právo, tedy soukromoprávní vztahy, podřídit jednomu právnímu předpisu v jediné „knize“. Ale je tomu skutečně tak? Je snad úprava manželství výlučně věcí soukromého práva? Když bez veřejnoprávní úpravy nelze manželství ani uzavřít, ani ukončit, tedy rozvést? Totéž se týká např. právní úpravy shromažďovacího práva, rovněž do nového občanského zákoníku zahrnuté. Jde přeci o významnou část práva veřejného, nikoliv primárně o soukromoprávní vztahy...

Kam s ním?

Konečně nelze poukázat na historii vzniku tohoto legislativního počinu, která se projevuje v jeho textu, kterou by někdo mohl nazvat zastaralou. Autoři vycházeli z občanského zákoníku, který byl vytvořen v roce 1937, ale s ohledem na známé politické události již k jeho zařazení do československého práva tehdy nedošlo. Názory na použití jazyka nového Občanského zákoníku se ovšem značně liší. V Hospodářských novinách nedávno vyšel článek autora této zákonné předlohy prof. Karla Eliáše nazvaný „Na obranu občanského zákoníku“, ve kterém autor obhajuje nový občanský zákoník mimo jiné tvrzením, že se v něm projevuje „čapkovská péče o lidi“, „čapkovská starost o každodenní život dole“, že v něm „převážily zájmy obyčejných lidí“ nad povrchním odborničením, že kritiky tohoto jinak jistě úctyhodného díla „víc, než prostý člověk, zajímají vlastní ambice“ apod. Opravdu je tomu tak?

Služebnost předpisu

Především je nesporné, že Čapkově době nejspíš odpovídá právě ten jazyk nového občanského kodexu a že Čapek by bezpochyby ocenil onu „každodennost“, kterou zákon řeší. Jenom si nejsem tak docela jist, zda právní předpis, na jehož základě se mají odvíjet vzájemné vztahy mezi občany, má být takovou, často kuriózní „každodenností“ zasažen. Tak jistě spíše Čapek, než obyčejní denní konzument práva by ocenil, že „služebnost stezky zakládá právo po ní chodit nebo se po ní dopravovat lidskou silou...“ nebo že „se služebností průhonu zvířat je spojeno i právo jezdit ručními vozidly“ (§ 1093). Stejně tak je jistě spíše čapkovské, než praktické ustanovení o tom, že „služebnost stezky neobsahuje právo dát se nosit zvířaty a vláčet po služební pozemku břemena“ (§ 1094). Kdypak jste naposledy jeli ručním vozidlem nebo vláčeli břemeno? Důraz zákonodárce na „lidskou sílu“ a „ruční vozidla“ (?) je fascinující. Tedy můžete jezdit a k vám může na kole jezdit po stezce kdokoliv (ale je vlastně jízda na kole dopravováním se lidskou silou?), ale na motokole, které má přidělaný např. elektrický motorek, již to není možné? Proč? Pokud máte právo „průhonu zvířat“ pak můžete jezdit „ručními vozidly“, jen přesně nevím, co tím měl zákonodárce na mysli (jízdní kolo to zřejmě není). Jaký je rozdíl mezi dopravováním se „lidskou silou“ a ručním vozidlem?

Honění včel po krajině a jiná divoká zvířena

Vlastníci nemovitostí jistě ocení, že po jejich pozemku se celkem bez překážky může proházet kdokoli: „Vlastník smí vstoupit na cizí pozemek a odnést si z něho svoji movitou věc, která se tam dostala následkem přirozené síly nebo vyšší moci.....stejně tak může vlastník na cizím pozemku stíhat chovné zvíře nebo roj včel“ (§ 911). Až tedy příště přijedete domů a na vašem pozemku, za plotem, obchází cizí člověk, bezpochyby si jen hodlá odnést čepici, kterou mu tam zanesla přirozená síla, nebo tam pronásleduje roj včel. Hodně oslavných komentářů se týkalo ustanovení zákona o tom, že zvíře už není věcí, aniž by se někdo zamýšlel nad tím, co to tedy je. Jednoduché to však ani v tomto novém právním předpise zvířata nemají. „Divoké zvíře je bez pána, pokud žije na svobodě “ (§ 939), ale někdy ani lidé: „Zkrocené zvíře, které vlastník nestíhá a které se ani samo k vlastníkovi v přiměřené lhůtě nevrátí, aniž mu v tom nikdo nebrání, se stává zvířetem bez pána a smí si je přivlastnit na soukromém pozemku jeho vlastník a na veřejném statku pak kdokoliv“ ( § 938). Až se vám tedy zaběhne pes a vy časem potkáte souseda, jak si ho vede na procházku, protestovat nemůžete. Zkrocené zvíře jste nepronásledoval (nebo to alespoň neprokážete), nevrátilo se k vám, ač mu v tom nikdo nebránil (neprokážete, pes vám neřekne, že byl zavřen ve sklepě) a soused si ho tedy, v  souladu zákonem, přivlastnil. Na veřejném statku.

Pozornost, které je v zákoně věnována např. problematice pastvy, různým kvalitám a různému právnímu režimu stezek a cest, nepřehlednému a snad i kurióznímu právnímu režimu různého druhu zvířat, a naproti tomu úplná absence úpravy právních důsledků např. internetové komunikace, tedy např. dálkově uzavíraných smluv (když jinak uzavírání nejrůznějších jiných smluv je v zákone upraveno), toto podezření jen posiluje. O dlouhodobé stabilitě těchto právních úprav – pokud budou vůbec přijaty - proto nemůže být ani řeči.

Ostrov plný pokladů

Dovolím si zde poukázat jen na některé konkrétní zvláštní návrhy. Tak jsem nikdy netušil, že v občanském zákoníku budou upraveny právní důsledky vzniku ostrova: „Oddělí-li vodní tok od pozemku jeho část jako ostrov, je vlastník původního pozemku vlastníkem ostrova. V ostatních případech náleží ostrov vlastníku koryta“ (§ 962). Nejsem si zcela jist, zda jde v našich podmínkách o praktické ustanovení, ale s ohledem na klimatické změny, kdo ví... S tím souvisí i jiné právní ustanovení: „Vzniklá a rozeznatelná část pozemku, kterou vodní tok odplaví k jinému břehu, se stává součástí pobřežního pozemku, pokud původní vlastník k odplavenému pozemku neuplatní své právo po dobu jednoho roku.“ (§ 961). Pokud vám tedy povodeň odplaví část pozemku, budete mít celý rok na to, abyste zjistili, zda nebyla odplavena k jinému břehu. A dále: „Zemina naplavená poznenáhlu na břeh náleží vlastníkovi pobřežního pozemku. To platí i o přírůstcích vzniklých působením větru nebo jiných přírodních sil.“ ( § 960). To by asi bez zákona nikoho nenapadlo (sotva by totiž mohl kdokoliv prokázat, že zemina naplavená na břeh je právě jeho), ale striktní zákonná úprava vede k otázce, komu asi bude patřit „zemina“, která sice byla naplavena na břeh, ale nikoliv „poznenáhlu“? Mají takové právní úpravy vůbec nějaký praktický smysl ?

Advokát divoký, zajatý, zkrocený, chovný a mrtvý smíchy

Již jsem se zmínil o pozornosti, kterou navržený zákon věnuje postavení zvířat. Zvíře tedy již není „věcí“, jak se někteří radovali, ale to zdaleka není vše. Zákon totiž zavádí šest druhů zvířat s rozdílným právním postavením. Budeme rozeznávat zvíře divoké, zajaté, hospodářské, chovné, zkrocené, zvíře určení k zájmovému chovu (§ 950) a zvíře bez pána.. „Divoké zvíře je bez pána, pokud žije na svobodě. Zajaté zvíře se stane zvířetem bez pána, jakmile znovu získá svobodu a jeho vlastník je bez prodlení a soustavně nestíhá ve snaze je znovu zajmout“ (§ 939). Již jsem se o tomto problému zmínil shora, ale nevím, zda čtu opravdu dobře. Každý si bude moci na veřejném „statku“ přivlastnit „zkrocené zvíře“, které vlastník nestíhá? A jak bude vlastník prokazovat, že „zajaté zvíře“ pronásledoval bez prodlení (musí zahájit stíhání třeba do jedné hodiny?) a soustavně a dokonce s úmyslem znovu je zajmout a nikoliv s úmyslem třeba je ve volné přírodě jen pozorovat?

A je-li v novém občanském zákoníku věnováno otázce práva na pastvy pět paragrafů (§ 1099: „Právo pastvy se vztahuje na každý druh hospodářských zvířat, nikoliv však na prasata a drůbež“), je otázka, zda autoři příliš netkví v oné čapkovské době vzniku jejich velkého vzoru z roku 1937 více, než oprávněná.

Církevní právo neodloučené

Pozoruhodná je otázka církevního sňatku. Autoři v původním návrhu správně zakotvili pouze civilní, tedy občanskoprávní sňatek jako obligatorní, a sňatek církevní jako možný, ale na nátlak KDU–ČSL stanovili v konečném textu rovnocennost obou forem uzavření manželství. To ovšem napovídá o málo předvídavé politice KDU-ČSL víc, než o čemkoliv jiném. Tato úprava totiž brání odluce církve od státu – jinak lidovci velmi požadované – resp. v případě odluky církve od státu by tato úprava musela být zrušena. Pokud totiž není provedena odluka, může ve státě působit jen omezený (schválený) počet církví a stát tedy má – v případě církevního sňatku – přehled a dobrou evidenci toho, kteří občané sňatek uzavřeli. V případě odluky tomu však bude jinak: církve budou moci vznikat bez jakéhokoliv omezení ze strany státu a pokud by byla zachována forma i církevního sňatku bez současného sňatku občanskoprávního, byla by jakákoliv evidence uzavřených manželství nemožná.

Schválnosti svéprávných

Nejen tato jazyková stránka navrženého zákona je předmětem vážných zamyšlení. Na straně jedné jistě nelze neuvítat opětné do zákona zavedených a běžně užívaných a více méně srozumitelných termínů a pojmů jako je „spolek“ nebo „pacht“, na straně druhé je skoro nepochopitelná snaha o naprostou a zcela zbytečnou diskontinuitu i tam, kde to vůbec není – i s ohledem na existující legislativu - zapotřebí. Neexistuje např. žádný praktický důvod pro nahrazení již obecně srozumitelného pojmu „způsobilost k právním úkonům“, dříve užívaným termínem „svéprávnost“, a opravdu to vypadá spíše jako schválnost.

Pan ministr spravedlnosti kdesi řekl, že by si představoval účinnost tohoto nového občanského zákoníku od roku 2010, nyní posunul tuto hranici na rok 2012. Na pořad jednání Parlamentu se však zákon v dohledné době nedostane. Nedávno přijatý ruský občanský zákoník má snad o 1000 ustanovení méně, zaváděl se do praxe čtyři roky. Profesor J. Švestka soudí, že od přijetí zákona by mělo uplynout 4 - 5 let, než bude moci být v praxi používán. Ale v této podobě snad raději ne....

Ne, opravdu nechci planě ironizovat a zesměšňovat významné dílo pana profesora K. Eliáše. Jen si myslím, že odborná diskuse nad ním je ještě opravdu zapotřebí. A moc bych prosil, aby ti, kteří mají jiný názor, byli spíše vyslechnuti, něž považováni za ty, které „zajímají jen vlastní ambice“ (profesor Eliáš v článku) nebo za „průměrnější kolegy, kteří mu házejí klacky pod nohy“ (ministr Pospíšil v týdeníku Profit č. 15).

Autor je advokát, předseda Sdružení nájemníků ČR a místopředseda ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Parlametnu

Vytisknout