Bylo to začátkem devadesátých let, kdy se tvrdilo, že zavedením zdravotních pojišťoven se pacient stane zákazníkem, a že se zkvalitní zdravotní péče, protože zdravotní pojišťovny si budou konkurovat a pacient si bude moci vybrat svého lékaře.

Asi o 16 let později se dozvídáme, že zdravotní pojišťovny nabízejí vpodstatě stejné produkty, a že pacient si kupříkladu nemůže vybrat svého zubního lékaře, protože ti nové pacienty nepřijímají.

Zůstává tedy otázkou, zda toto větší zapojení pacientů do systému opravdu přinese kýžené výsledky. Ale je pravda, že se není čeho obávat, vždyť přece i zde bude nastaven limit pěti tisíc korun, nad který si pacienti nebudou muset nic hradit. Je tomu, ale opravdu tak?

Pod nátlakem stínového ministra za sociální demokracii Ratha ministr Julínek přiznal, že se tato hranice bude týkat pouze těch nejlevnějších léků, v té, které kategorii. Jinými slovy: jestliže vám lékař předepíše nějaký dražší lék z důvodu, že na ten nejlevnější lék jste například alergičtí, tak tato pěti tisícová hranice bude prolomena, jinými slovy máte smůlu.

Ministr Julínek argumentuje také tím, že je potřeba snížit návštěvnost občanů u lékaře, je ovšem otázkou zda toto by měl být skutečně náš cíl. Mnoho nemocí může být totiž lépe a levněji léčeno v raném stádiu než ve stádiu pokročilém, a proto si můžeme klást otázku zda je opravdu moudré penalizovat občana za včasné vyhledání lékařské pomoci. Může se totiž stát, že díky zavedení poplatků, budou občané budou návštěvu u lékařů oddalovat a následná léčba se tedy daleko více prodraží a navíc to může ohrozit i život pacienta.

Ve vyjádřeních pana ministra Julínka je možné nalézt i některé paradoxy. Například ministr Julínek na jedné straně říká, že pacienti by se měli stát zákazníky, a že by měli být informování o svém chorobopisu, ale zároveň se vyslovil proti sestavování žebříčků zdravotnických zařízení.

Můžeme si tedy položit otázku jak se má pacient chovat jako zákazník, když mu není zpřístupněna informace jak efektivní jsou léčebné postupy v té které nemocnici. Přitom podle zásad tržní ekonomiky zákazník má mít úplné informace o nakupovaném výrobku, což se v tomto případě neděje.

Je sice hezké, že pacient by měl mít přístup ke své zdravotní dokumentaci, které vzhledem k její odbornosti stejně asi nebude rozumět, ale na druhou stranu nebude mít přístup k daleko jednoduššímu ohodnocení zdravotnických zařízení.

Dalším paradoxem je, že ministr Julínek hovoří o zkvalitňování zdravotní péče, ale jedním dechem souhlasí s privatizací nemocnic ve Středočeském kraji. Na druhou stranu se zde není čeho obávat, vždyť přece pokud by chtěl nový majitel změnit účel této nemocnice, a rozprodat jí třeba jako parcely na stavební domky, musel by zaplatit až 10 milionů korun. To je velmi vysoká částka, uvážíme-li, že soukromý majitel by například koupil nemocnici od Středočeského kraje za 50 milionů korun, a její hodnota by přitom byla 200 milionů korun.

Pak by se totiž mohlo stát, že nový majitel by přístroje a pozemky této nemocnice rozprodal za 200 milionů korun, uhradil kraji nákupní cenu za 50 milionů korun plus penále 10 milionů a ještě by mu zbylo 140 milionů korun, takže nový majitel by neměl zájem udržovat takový složitý a nejistý podnik, jako je nemocnice, v chodu.

Takovýto postup by mohl ohrozit dospu dostupnost zdravotní péče v České republice, ale jak se pan ministr vyjádřil, některých zdravotnických zařízení je prostě příliš. Je chvályhodné, že pan ministr chce zakotvit do nových zákonů o zdravotnictví klauzuli, že rychlá záchranná služba se musí k pacientovi dostat do 15 minut, je, ale třeba si položit otázku, zda, pokud budou zdravotnická zařízení likvidována, bude mít rychlá záchranná služba kam tohoto pacienta odvést.

Je velmi chvályhodné, že pan ministr myslí také na to, že občané se budou moci připojistit a tak získat i kvalitnější zdravotní péči, a vytvoří tím konkurenční prostředí pro zdravotní pojišťovny. Lze se pouze zeptat, o jakou formu připojištění půjde. Nedá se totiž předpokládat, že nebude docházet k určité diskriminaci mezi občany.

Například zdravotně postižení či důchodci nebudou velmi lukrativními zákazníky pro zdravotní pojišťovny, prostě proto, že u těchto skupin je daleko větší pravděpodobnost, že budou toto pojistné čerpat. Dá se tedy předpokládat, že pokud se tyto skupiny lidí vůbec budou moci připojistit (neboť nikde není řečeno, že zdravotní pojišťovny dovolí těmto klientům využít tohoto připojištění), že jejich poplatky za pojištění budou daleko vyšší než poplatky, které bude platit zdravá populace.

Přitom jde o ty sociálně slabší skupiny obyvatelstva, na které dolehne tíha plánovaného zkvalitnění našeho zdravotnictví.

Zůstává tedy otázka, je možné si zdraví nebo alespoň zdravotní péči koupit? Je to opravdu to, co jsme chtěli 17 listopadu 1989 A nezhrubl nám trochu ten samet sametové revoluce?

Pozn. JČ: Nedokážu pochopit, jak je možné, že současná vláda, která je v podstatě bez mandátu, má tu drzost prosazovat radikální politické, ekonomické i sociální změny, a občané se proti jejímu antidemokratickému chování nebouří. Nedovedu si představit, že by Tony Blair zavedl v Británii jakékoliv poplatky za zdravotní péči, a už zcela nepředstavitelné je, že by se vůbec o něco takového pokusil s parlamentní většinou dvou poslanců – přeběhlíků.