Za jiných okolností bych fandil moderátorovi -- vždyť jak často a jak dovedně dovedou zkušení političtí profíci uhýbat a kličkovat a odpovědi se vždy vyhnou. V tomto případ však nikoliv. Fandil jsem např. poněkud svéráznému zástupci seskupení 7 stran (vždyť ani nevím jak se jmenuje a to sleduji denně všechny zprávy, které stihnu!) , stejně tak jako velmi kultivované ženě nalevo (snad Nezávislí?) a podobně i dalšímu zástupci zcela nalevo (jak se jmenoval on?), k němuž moderátor podotkl, že všichni zaměstnavatelé se ke svým zaměstnancům nechovají tak šlechetně jako on...

ČT stále dokola: neúcta, přezírání a pohrdání malými stranami

Moderátoři ČT (a samozřejmě nejen oni), mají pocit, že když začne neparlamentní politik říkat a mluvit, co chce, že divák odhlásí televizi. Ale přesně naopak! Copak divák chce slyšet to, na co se ho ptá moderátor? U malých parlamentních stran mě zajímá to, co mi chtějí samy říct. Cožpak to mohou vysvětlit v minutovém či dvouminutovém volebním šotu? Zcela jistě nikoliv.

Listopad 2006 v červnu?

(Mikro-sci-fi:) Není přesně jasné, jak k té situaci došlo, ale koncem května 2006 se začali novináři chovat až nápadně uctivě k zástupcům malých stran. Třeba i Blesk, hned na titulní straně přinesl zajímavé informace o tom, jak lze řešit korupci. Velmi překvapivá také byla informace, že zdánlivě vysoká investice do internetové kontroly veřejných financí ve výší 7,77 mld. korun přinese v horizontu 5 let let úsporu veřejných financí ve výši 180 mld. Kč a během dalších pěti let dokonce dalších 320 mld. korun. Protože lidé byli zvyklí takovéto údaje bohorovně přezírat, nechal si Blesk potvrdit tyto předpoklady hned celou řadou světových ekonomů, dva z nich byli nositeli Nobelovy ceny. Lidé postupně začali zapomínat na zástupce ODS, KSČM, lidovců i sociální demokracie a stále více se zajímali o efektivitu veřejných financí, začínali chápat, že 15 tisíc čistého, sice znamená 20 tisíc hrubého, ale také 27 tisíc výdajů zaměstnavatele, a že tedy nevydělávají 15 tisíc (za které si koupí zboží v hodnotě okolo 12 tisíc -- nezapomínejme na DPH a spotřební daně!), ale ve skutečnosti 27 tisíc, a že o těchto penězích kdosi jiný rozhoduje...

Lidé se začali překvapivě intenzivně zajímat o své peníze a chtěli změnu. Pochopili, že chobotnice velkých stran má své příznivce ve velkých médiích a ve velkých firmách, které dostávají výhodné státní zakázky. Ale nejvíce zvláštní bylo, že novináři se začali docela poťouchle usmívat, když si představili volby, kdy všechny velké strany dostanou dohromady pouhých 20 % hlasů. Ano, bylo snadné to poznání, že má-li se vymést Augiášův chlív, je nutné zcela vyměnit stávající správce, protože se starají o svůj prospěch v prvé řadě. Všechny novináře to prostě začalo bavit -- ta představa, že po 17 letech stále nudnější cesty, se bude v parlamentu zase dít něco pořádného. A bavila je ta představa, že společným úsilím dostanou malé strany nikoliv 20 % hlasů, ale hned 80. Proč ne. Za pokus to stojí a změna je život.